Co byste si pomysleli o krásné dámě ve slušivých šatech a na vysokých podpatcích, která kráčí před vámi a najednou si zhluboka odchrchlá a odplivne si na zem? Pravděpodobně by to nebylo vůbec lichotivé.
Jenže, tuto dámu jsem opravdu viděl. Když jsme teď psali se Sofií knihu o našich zážitcích z Číny, vzpomněl jsem si i na ní (stejně jako na řadu dalších „normálností“) a tak vzniklo i tohle malé zamyšlení.
Kdybych měl říct, co tak miluju na cestování, určitě by jedna z věcí byla, že díky němu získávám nadhled. Nadhled tím, co právě dělám, kde právě žiju, nad globální politickou a ekonomickou situací v našem státě i nad svou aktuální vnitřní situací, nad tím, co mě trápí, i tím, co mi dělá radost, nad tím, kdo si právě myslím, že jsem a měl bych být a chtěl bych být…
Rád cestuju po Čechách – ale ještě větší nadhled získám, když se ještě více vzdálím – do míst, kde se mluví jiným jazykem, lidé tam vypadají a jednají často jinak, jí se tam jiná jídla a třeba i uctívají jiní bohové. A když jsou to místa, po kterých kráčela historie už před nějakými dvěma či třemi tisíci lety a dodneška nám zanechala viditelné stopy, vede to člověka ještě víc k zamyšlení.
Některé věci na druhých milujeme a některé nesnášíme. Proč by nemohli být trochu víc podle našich představ? ptáme se. Ale oni nejsou a nejsou.
Patrné je to zejména v partnerství, kde jsme si nejblíž, a tudíž tam vznikají i největší třecí plochy. Ženy říkávají: Můj muž je skvělý… – ale tráví moc času v práci. Anebo: Jsem moc ráda, že můj muž dokáže zabezpečit celou rodinu, ale mohl by mi taky někdy pomoct s nádobím… A muži třeba: Moje žena je úžasná, skvěle se věnuje dětem… – ale už se nevěnuje mně:-( Anebo: Obdivuju svou ženu, kolik toho zvládá, ale minulý měsíc třikrát při couvání do garáže odřela auto.