Čína – je doopravdy jiná…
Jestli jste ještě nečetli první část mého povídání o zážitcích z dvouměsíční cesty po Číně, doporučuji vám tak učinit před pokračováním v četbě této druhé části.
V tomto pokračování vyprávění o Číně vás vezmu na návštěvu do čtyř hor: do Wudangských a Žlutých hor (ty jsou v Číně) a do Alishanu a Taroka (ty najdete na Tchaj-wanu).
Do Wudangských hor jsem jel letos už podruhé (poprvé jsem tam byl před dvěma lety). Musím říct, že tyhle hory pro mne mají naprosto zásadní kouzlo a vím, že se do nich budu vracet znovu a znovu. Není to asi jen tím, že zde vzniklo tai-či a také wudangské vnitřní styly kung-fu, které jsem tu letos opět studoval. Hory mají magickou a silnou energii a najdete v nich mnoho starých taoistických chrámů i malebných výhledů.
Přístupná je zatím opravdu jen malá část hor a to prostřednictvím tisíců schodů, ale i tak to stojí za to. Za vidění rozhodně stojí například chrám Nanyan, který je postaven zčásti přímo ve skále vysoko nad propastí. Je znám také pro svou kadidelnici s dračí hlavou, která je vysunutá nad propast. Mnoho odvážlivců se v minulosti pokoušelo v ní zapálit vonné obětiny nebo si dokázat své schopnosti a sílu tím, že ji obejdou, a mnoho z nich to nepřežilo…
Jak to odvážlivci dělají dnes, se můžete podívat na tomto „behind the scenes“ videu z natáčení nového Karate Kida s Jackie Chanem a Jadenem Smithem – ve filmu mimochodem najdete mnoho záběrů nejen z Pekingu, ale právě i z Wudangských a Žlutých hor.
Sofie i některé dámy z naší kung-fu výpravy si oblíbily chrám Purple Heaven, kde smí přes noc zůstat výhradně taoistické ženy-mnišky. Tvrdily, že má mnohem jemnější a opečovanější atmosféru než ostatní chrámy a že si dokážou představit, že v něm tráví dlouhé hodiny v poklidném rozjímání. Holt ženskou energii tento chrám nezapře.
Velmi silnou energii má i asi nejznámější chrám ve Wudangu, který stojí na nejvyšším vrcholku zvaném Golden Peak, a pavilon na vrcholu je vyroben z mnoha tun bronzu a zlata. Dnes pod vrchol vede pro turisty lanovka, ale tehdy to sem museli natahat všechno ručně, stejně jako dodnes mnoho nosičů nosí denně nahoru zásoby také stále ručně.
Hory jsou to místy tak strmé, že schody někde připomínají spíše žebřík, za mokra to na nich dost klouže (o čemž by mohl vyprávět Sofiin zadek a foťák, naštěstí obojí přežilo bez trvalých následků 🙂 a schodů nahoru a dolů je mnoho tisíc.
Schody jsou mimochodem v čínských horách standardem. Bez nich jsou hory zcela neprostupné. Žádné stezičky, na které působí eroze, jako u nás. Někde jsou možná ještě dřevěné, ale většinou betonové nebo kamenné schody. Čím větší turistický ruch, tím samozřejmě lepší, širší a novější schody.
Výhody jsou jasné: davy turistů (a že je tam v sezóně opravdu hlava na hlavě) nechodí mimo vyznačené stezky a neničí přírodu. Je to také o něco bezpečnější než pískové drolící se stezky (obezřetnost je nicméně všude na místě, často se chodí přímo po okraji srázu).
Nevýhody jsou také zřejmé: z výstupu na Golden Peak vás druhý den pekelně bolí stehna a z návratu dolů ještě lýtka a několik dní pak nechcete vidět ani schody v hotelu 😉
V každém případě, energie dávných časů, malebné chrámy i přírodní scenérie, to vše bohatě vynahradí jakoukoliv námahu vynaloženou při putování po schodech sem a tam.
Žluté hory byly, jsou a budou inspirací pro mnoho básníků, malířů i kaligrafů. Jejich typický tvar si určitě vybavíte z čínských talířů, lžiček nebo obrazů. Ostré skalnaté hroty s osamělými borovicemi a všude mlha. V těchto horách prý proprší 200 dní v roce, takže pokud chcete při návštěvě jistotu slunce a výhledů do dáli, přeji hodně štěstí 🙂
I zde jsou chodníky plné schodů, většinou velmi kvalitní, ale o to méně kvalitní je zde navigace. Což o to, směrových ukazatelů je všude dost. Horší už je to se vzdálenostmi. Pro čínské (i tchajwanské) mapy platí zásadní pravidlo, že vzdálenost na mapě se prakticky nikdy nerovná skutečné vzdálenosti v pravidelném poměru. Některé stezky jsou na mapě dlouhé a ve skutečnosti krátké, jiné na mapě nepatrné a ve skutečnosti měří dlouhé kilometry. Sever rozhodně není vždy sever a na ukazatelích se sice většinou nemění čínské znaky, ale mění se klidně jejich anglický překlad, a to někdy dost zásadně, takže můžete mít dojem, že jdete z ničeho nic na dvě různá místa a přitom je to místo jedno, jen cestou různě pojmenované.
Žluté hory skýtají oproti Wudangu v mnohém zcela odlišnou scenérii. Ač nejsou o mnoho vyšší, rostlinstvo, skály a dokonce i mlha vytváří neopakovatelné panorama. Na druhou stranu zde ale chybí energie starých časů, kterou naopak překypují Wudangské hory. Tak jako tak, přírodní krásy a výhledy (když občas na chvilku mlha ustoupí 😉 opět rozhodně stojí za návštěvu.
V obou těchto čínských horách jsme opakovaně obdivovali, kromě výhledů a přírodních krás, dvě věci: odpadkové koše co 25 metrů (navíc vkusně zasazené do přírody a neustále uklízené) a záchody (na některých byl i předpokoj s gaučem a s obrovskou televizí 🙂
V Alishanu na Tchaj-wanu už tolik košů nebylo a hlavně tam český turista trochu úpěl – všechny jejich trasy byly tak kratinké, že jsme za den zvládli dvakrát tolik, co běžný čínský turista, a to jsme na rozdíl od nich vyráželi v deset a ve čtyři byli zpátky. Objevili jsme ale i tak spoustu krásného a u nás nevídaného: tchajwanské chrámy jsou o dost zdobenější a barevnější než chrámy ve Wudangu (nicméně energeticky jsou naopak chudší) a místní červené cypřiše jsou staré i 2 300 let a v obvodu měří i 13 metrů! Chodit pod takovými velikány a stařečky je vskutku něco.
Do Alishanu rovněž vedla 77 km dlouhá železnice, která se šplhala z města Chiayi, ležícího 30 metrů nad mořem, až do výšky 2 200 metrů nad mořem (Alishan). Člověk tak měl unikátní možnost projíždět několika podnebnými pásy. Tchaj-wan však bohužel leží v místě, kde jsou častá jak zemětřesení, tak tajfuny. Velká část tratí byla v roce 2009 zničena sesuvy půdy při jednom z tajfunů, a dodnes není opraveno a fungují pouze malé kousky železnice.
Druhý den našeho pobytu jsme se proto vydali na dobrodružnou výpravu na 2 663 vysokou horu Tashan, po jejímž úbočí dřív vedla železnice, ale velký kus svahu se při tajfunu v roce 2009 utrhl a železnici zničil. Výstup na horu byl konečně trasou pro našince – už ne tak luxusní schody, větší vzdálenost a hodně do kopce. Asi proto jsme na ní turisty nepotkali skoro žádné, jen skupinku tchajwanských seniorů, kteří tam určitě lezli ještě za tmy na východ slunce, osamělou Číňanku, dva Američany – a jak jinak, dva Čechy – jediné dva krajany, co jsme na Tchaj-wanu za celou dobu potkali 🙂 S těmi jsme se shodli, že český turista zvyklý na hodiny výšlapů a dlouhých tras se v Alishanu v tomto ohledu opravdu trochu nudí.
Po sestupu dolů jsme se ještě vydali prozkoumat zblízka sesuv a cestou k sesuté železnici nás fascinovalo, za jak krátkou dobu si příroda poradí s lidskými výtvory a nechá je znovu zmizet ve svém lůně – mrkněte na fotku – pode mnou v houští jezdil před pár lety vlak.
Poslední dva dny před odletem zpět domů nás pak čekal ještě další z tchajwanských národních parků, soutěska Taroko. Dostupné trasy v Taroku jsou podobné délky: 20–120 minut, na delší. Některé jsou navíc uzavřeny, kvůli padajícím kamenům. Na trasy mířící do hor s výškou kolem 3-4 km nad mořem, musíte mít speciální povolení, získané na základě důkazů, že máte s horskými výšlapy zkušenosti, nicméně tady už snadno jde dost o hubu.
Některé trasy vedou soutěskou, v níž každou chvíli hrozí, že se utrhne kámen, balvan nebo rovnou kus skály a spadne vám na hlavu nebo na auto. Ostatně ihned po příjezdu do Hualien, města poblíž Taroka, nám při ubytovávání majitelka B&B ukazovala čerstvé fotky z dnešního rána, kde zrovna ulomená skála drtila auto.
To, co výlet kaňonem ale nabízí, rozhodně stojí za trochu toho rizika. My jsme toho stihli poměrně hodně i v tom krátkém čase, který jsme měli k dispozici, protože jsme si objednali organizovanou celodenní tour s průvodcem, který nás vzal na hlavní místa a následně cestou zpět ještě i na pobřeží k divokému Pacifiku.
Jestli jsem vás trochu inspiroval a chystáte se do čínských hor, připravte se na spousty schodů, občas taky na mlhu a klidně nulovou viditelnost (interně jsme její dva nejčastější stavy nazývali „vidím hovno“ a „vidím úplný hovno“ 😉 , v sezóně na davy a davy čínských turistů, někdy zmatené mapy a navigaci na místě, občas nečekaně krátké trasy a malou volnost pohybu mimo ně (zejména také kvůli neprostupnosti džunglovitého porostu nebo strmých skalisek).
Nicméně celkově můžu říct, že čínské a tchajwanské hory nás uchvátily, zejména Wudang a Taroko, a návštěvu všem jednoznačně doporučuju.
Energie, atmosféra, chrámy, skály, stromy i ty tisíce schodů – po tom všem se vám bude po návratu stýskat, jako se teď stýská nám.
Čína je jiná a čínské hory jsou jiné než naše – a rozhodně stojí za návštěvu. Třeba se tam příště potkáme…
