Čína – je jiná…
Když jsem před dvěma roky, po návratu z mé první cesty do Číny, čerstvě spouštěl tento blog na svých tehdy nově založených webových stránkách, svůj tehdejší článek o jednom z magických chrámů ve wudangských horách v Číně jsem zakončil slovy: „vím, že jsem tam nebyl naposledy…“
A opravdu, dva roky poté jsem svá slova naplnil druhou návštěvou a tentokrát jsem svůj pobyt v Číně a nejen tam prodloužil na více než dvojnásobek. Mnohé se za ty dva roky v mém životě změnilo a posunulo dál. A totéž se dá říct i o Číně.
Přiznám se, že na začátku září jsem byl ještě trochu nervózní. Právě jsme spustili nový e-shop, ale pořád na něm něco nefungovalo. Dny do mého odletu na dva měsíce do Číny utíkaly jeden za druhým – rychleji, než by se mi líbilo vzhledem k tomu, kolik ještě pořád zbývalo práce. Navíc Sofie pořád neměla vízum a hrozilo, že za mnou do Číny možná ani neodjede.
Ale znáte to, když se chce… Důležité věci jsem dodělal, jiné jsem odložil nebo delegoval a zbylé se vyřešily postupně samy. Nakonec vše zapadlo jako poslední dílek do puzzle a já seděl v letadle a podruhé v životě mířil směr Peking a Wudang. I Sofie nakonec po šesti návštěvách na čínské ambasádě konečně měla vízum a bylo tedy jisté, že za měsíc za mnou také dorazí.
Nyní, na začátku prosince, kdy píšu tento článek, jsem se svou dvouměsíční cestou víc než spokojený.
První měsíc ve wudangských horách, na místě, kde vzniklo tai-či a taky wudangské vnitřní styly kung-fu, byl zkrátka skvělý. Můj instruktor kung-fu mi dával do těla, ale stálo to za to. Zase jsem se něco naučil a posunul své schopnosti a možnosti zase o kus dál.
Setkání s mistry různých škol i návštěvy nejrůznějších zajímavých míst v horách, to vše byla prostě jízda, kterou nemohly otřást ani komplikace s prodloužením mého víza. Chvíli hrozilo, že ve chvíli, kdy se má můj pobyt přehoupnout do druhé poloviny a dorazí za mnou Sofie, já budu nucen Čínu nedobrovolně opustit, protože striktní pravidla úředního aparátu ve spojení s přístupem „bude to, až se nám bude chtít“ moc nadějně nevypadalo.
Čína – je jiná…
Ale znáte to, kdo se nevzdává… Všechny potřebné kroky se nakonec povedlo vždy za minutu dvanáct zajistit a já po téměř třech týdnech bez pasu, pouhé dvě hodiny před odjezdem mého vlaku do Šanghaje, obdržel prodloužené vízum a mohl vyrazit vstříc novým zážitkům.
Druhý měsíc cestování se Sofií po různých místech Číny a Tchaj-wanu byl skvělý neméně. A naše podnikání přitom krásně běželo i bez nás. V praxi se nám potvrdilo, že to opravdu jde, když se vše správně nastaví a ošetří. V opačném případě by to byl opravdu problém, protože internetové spojení z Číny by se v některých ohledech jen těžko dalo nazvat použitelným:-)
Čína – je totiž jiná…
Například Facebook si v Číně nepustíte. Je tam blokovaný, stejně jako Google a YouTube. Některé naše české e-mailové schránky zase tak dobře hlídají antispamové filtry, že si svou poštu sice přečtete, ale už nikomu neodpovíte, protože odpovídat z Číny je přece podezřelé. A když mail nemůžete odeslat, těžko svému poskytovateli služeb pošlete mail s žádostí o odblokování.
Podobně, když po několika dnech přestane fungovat váš Gmail účet v poštovním klientovi s odůvodněním, že pravděpodobně někdo ukradl vaše heslo a přihlašuje se z Číny a máte to jít řešit přes webové rozhraní Google. Těžko se ale přihlásíte do webového rozhraní a sdělíte Googlu, že to je v pořádku, že to jste vy sami, když Google stránky jsou blokované komplet.
A čínské cenzurní filtry také blokují nebo komplikují přístup na řadu dalších webových stránek, některé české servery nevyjímaje, takže například i naše stránky www.cyklickazena.cz si v Číně vůbec nenačtete, i když těžko říct čím jsou politicky závadné. Maily domů, ze schránek, které nebyly blokované, jsme proto odesílali v čínské brzké ráno, kdy Čechy už spaly, Čína ještě taky a připojení se jakžtakž dařilo udržet.
Naopak na Tchaj-wanu už jsme s jakýmkoliv připojením problém neměli, všechno běhalo tak rychle a hladce, jakoby Čechy byly za rohem. Holt, kde není cenzura, nestojí technologiím nic v rychlé cestě třeba přes půl světa.
Když jsme jezdili čínskými hromadnými dopravními prostředky, tedy vlakem, metrem či autobusem, ať už to bylo v Pekingu, ve Wudangshanu, v Huangshanu (ve Žlutých horách), v Šanghaji, v Hong Kongu nebo v Tchai-peji, všude jsme viděli totéž: naprostá většina lidí celou dobu zírala do svého mobilu (a to včetně lidí nad padesát;-).
Byli jsme skoro jediní, kdo neustále nezíral do mobilu a nepouštěl si na něm filmy online na Youku, čínské obdobě Youtube nebo zuřivě nekomunikoval (kdo viděl čínské ruce bleskurychle skládat po částech čínské znaky na displayi mobilu, pochopí proč zuřivě:-) na čínské sociální síti QQ.
Přitom nás napadalo, kolik si asi účtují čínští mobilní operátoři za mobilní data, že si neustálé sledování filmů online může dovolit opravdu každý? O faktu, že v tak rozlehlé zemi jako je Čína jsme přesto ani vysoko v horách daleko od měst nenalezli místo, kde by nefungoval mobilní signál, ani nemluvím.
Líbilo se nám také, jak mají zejména v Číně propracovaný systém metra a vlaků. Jezdit metrem bylo snad ještě snazší než v Praze. Přehledné mapy (a to je v Pekingu 15 linek!), anglické názvy na každém kroku, zvuková hlášení v čínštině i angličtině, svítící světýlka na mapách ve vagonech, ukazující, kde se vlak právě nachází. Zkrátka i pro cizince zcela neznalého čtení čínských znaků je to naprosto jednoduše použitelný systém. Anglicky samozřejmě mluví i automaty na prodej lístků.
Ze začátku bylo trochu zdržující, že před každým vstupem do metra musejí naše batohy pokaždé procházet rentgenovými skenery jako na letišti, ale pak jsme si zvykli. Totéž vás čeká i při nástupu do vlaku, což mě jednou stálo kapesní nůž, který jsem předtím provezl přes x letištních kontrol i v kabinovém zavazadle. V Číně jednoho dne neprošel.
Čína – je prostě jiná…
Do vlaku se také v žádném případě nedostanete bez správného lístku – a ani z něj bez lístku nevystoupíte a neodejdete z nádraží. Má to tu skvělou výhodu pro cizince, že si opravdu nespletete vlak ani kde z něj vystoupit. Každý vagón má svého průvodčího a ten už si ohlídá, aby vás z vlaku vyhodil na správné stanici.
Vlaků jsme si užili v Číně i na Tchaj-wanu dost. Ve Wudangu se totiž zatím letiště teprve buduje, takže se do hor z větších dálek nejlépe přiblížíte vlakem, přičemž cesta z Pekingu trvá cca 20 hodin a ze Šanghaje rovnou 24 hodin. Lůžkové vagóny jsou ale pohodlné, přes noc se v nich vyspíte, přes den si pustíte pár dílů Hry o trůny a než se nadějete, jste příjemně odpočinutí na místě a můžete rovnou vyrazit do víru velkoměsta nebo šplhat po horách.
Rychlovlaky jezdící běžně přes 300 km v hodině jsou pak další kapitolou. A takový šanghajský Maglev řítící se na magnetickém polštáři svými 431 km v hodině je už opravdu rychlík.
V dálkových vlacích v Číně najdete automaty s horkou vodou, která se používá jak na přímé pití (jinou vodu než převařenou nebo balenou pít nedoporučujeme), tak na přípravu čaje nebo zalití instantních polévek. A mimochodem, kvalita čínských instantních polévek je výrazně vyšší než kvalita českých čínských instantních polévek. „Made in China“ se u nás rovná „mizerná kvalita“, nicméně v Číně jsme v obchodech naráželi na spoustu věcí velmi dobré kvality (a přitom za výhodné ceny). Navíc se v Číně dá na většině míst velmi dobře smlouvat (i bez znalosti jazyka) a výsledná cena tak může být nakonec ještě výrazně výhodnější.
Zamilovali jsme si taky čínské a tchajwanské jídlo. Zejména ochutnávat jídlo v pouličních stáncích skýtá mnoho kulinářských zážitků. Nakupovat v nich se dá i přes den, ale to pravé přichází se soumrakem – ulice se najednou rozzáří spoustou světýlek a „night market“ se spoustou pro Evropana nevídaných dobrot je tu raz dva.
Zkoušeli jste například marinované kuřecí pařátky nebo smažené škorpióny? My jsme zkusili jen to první, ale pak například taky spoustu druhů knedlíčků nejrůznějších barev, tvarů a chutě náplní (vzpomínáte na Kung-fu Pandu?;-). Pražené krevetky, smažené tofu, vepřové nebo kuřecí maso na tisíc způsobů, vařené houby (mnoho druhů) a spousta všelijakých druhů zeleniny. To vše v takřka nekonečně variacích a kombinacích. Zmrzlinu z hrášku a buchty z munga. A „pikador“ (neboli párek v rohlíku) v rohlíku z vařené rýže.
Čína je prostě jiná, ale člověk si ji snadno zamiluje, asi právě proto, že je tak jiná, variabilní a zábavná. Přikládám proto na konci ještě koláž z fotek, abyste si to dokázali ještě líp představit – a spoustu fotek najdete také na mém Facebooku.
Jídlo, vlaky, metro, systém ale nebyly jediné zajímavé věci v Číně, takže se můžete příště těšit na pokračování tohoto článku. Pozvu vás v něm více do přírody, do několika čínských a tchajwanských hor plných přírodních krás i energie dávnověku.
Jeden komentář “Čína – je jiná…”