Hra na houby (a záměr)
Byli jste letos na houbách? Já houby miluju a řízky z bedel nebo hříbků ze všeho nejvíc, takže jsem si nenechal letos bohatou houbařskou sezónu ujít.
Vyrážel jsem se svou přítelkyní, která ale není úplně z houbařské rodiny (říká o sobě, že jediná houba jejího mládí byla hlíva ústřičná pěstovaná jejími rodiči vedle sudů ve vinném sklípku) – takže jsem ji musel trochu zaučit. Za prvé v tom, jak se který hříbek jmenuje a které houby nesbírat, a za druhé v tom, jak je vůbec hledat. V životě by mě nenapadlo, že někdy od někoho uslyším otázku „Jak se hledají houby?“, nicméně stalo se.
Naše první letošní společná výprava skončila fiaskem. Hub tehdy ještě moc nebylo, nebo alespoň ne v lokalitě, kam jsme vyrazili. Navíc všechny ty, které jsme našli, jsem našel já. Sofie byla frustrovaná. Vůbec žádné houby neviděla.
Když jsme vyrazili podruhé, vybrali jsme si lepší lokalitu a hub přinesli několik košů. Ale ty největší jsem opět objevil já. To se pak opakovalo i při dalších houbových výletech. Všechny velké houby jsem nacházel já. Přitom jsem se ale velmi snažil Sofii předat všechno svoje staré houbařské know-how:
– Hříbky mají obvykle tmavě hnědou hlavičku a často nejsou právě proto moc vidět. Musíš tedy očím a mozku dát signál, že je mají hledat. (Tato její schopnost se postupem doby zlepšovala, ale pochopitelně jako každá jiná dovednost, i toto si pro dosažení skutečného mistrovství žádá léta praxe.)
– Rozhlížet se spíš globálněji a monitorovat větší prostor, než si hledět jen přímo pod nohy. (To jí moc nešlo.)
– Když tě zaujme něco na obzoru, co ti připadá, že by mohlo být z kategorie jedlých hub, jdi za tím. I když je to pak nejedlá houba, když se rozhlídneš, často se blízko u ní schovávají jedlí nevlastní bratříčci. (To praktikovala se střídavým úspěchem.)
– Když je někde jedna jedlá houba, často mívá i dalšího jedlého vlastního sourozence někde poblíž, rozhlédni se. (Tohle jí šlo docela dobře. Někdy.)
Ale co bylo pro mě úplnou záhadou, ty největší houby, které by podle mne viděl i úplně slepý, ty prostě stále neviděla.
Hledali jsme důvod, až nás to ťuklo. Důvod nebyl venku, ale uvnitř. Problém nebyl v jejím ostrozraku nebo v nedostatku zkušeností. Problém byl ve vnitřním záměru.
Můj záměr byl nacházet nádherné a veliké houby, nejlépe bedly nebo praváky. Měl jsem zkušenost, že takové existují, a věřil jsem, že je najdu. Ale jelikož Sofie měla jako představu největší houby onu sklepní hlívu ústřičnou, a jejím záměrem bylo „hledat“ houby, prostě nemohla „najít“ cokoli většího ani v lese, který byl houbami přeplněný. Plnilo se jí přesně to, co si dala jako záměr: „hledala malé houby“.
Výlety na houby nám tedy posloužily jako skvělý učební kurz. Stanovení správného záměru je totiž alfou a omegou všeho našeho konání. Kolikrát se nám děje, že chceme dosáhnout nějakých výsledků, ale za žádnou cenu se nedaří jich v praxi opravdu dosáhnout? Nezřídka je toho důvodem, že nemáme ve své akci jasný záměr.
Buď nemáme záměr žádný a pak Vesmír vůbec neví, co nám má posílat do cesty nebo na pomoc. Nebo máme záměr nejasný – a pak dostáváme stejný výsledek jako v předchozím případě – tedy žádný, nulový nebo minimální, případně kontraproduktivní. Nebo máme záměrů víc – a ony se kříží. Jdou proti sobě. A jejich dva opačné vektory se tedy opět ve výsledku nulují. Anebo ještě další varianta, máme sice záměr jasný, ale máme slabou víru v jeho splnitelnost. Opět průšvih, nula, zero a houby s octem (kéž by aspoň to).
Ve chvíli, kdy si ale jasně stanovíme, co chceme, máme jasnou představu, a věříme tomu, že můžeme dosáhnout toho, co chceme, má od nás vesmír jasné zadání a může nám pomoci dosáhnout rychlých a skvělých výsledků – jako třeba byly tyto naše houbařské úlovky letošní léto…:
Síla záměru je velmi mocná síla, která umožňuje dosahování takřka čehokoli, čemu jsme schopni uvěřit. Na toto téma už byla napsána nejrůznějšími autory celá řada knih, které téma pojímají velmi různorodým a často kontroverzním způsobem. V principu se ale v jednom všichni shodují.
Nezáleží na tom, jestli zrovna hledáte houby v lese nebo řešíte své podnikání (ne nadarmo je jedna ze základních věcí na startu jakéhokoli podnikání cosi, čemu se říká podnikatelský záměr), je jedno jestli usilujete o dobré hodnocení u zkoušky nebo vyšší ohodnocení v zaměstnání. Je zkrátka úplně jedno, o co vám zrovna jde. Pokud něco (cokoliv) opravdu chcete, bez vyslání vašeho jasného záměru tam někam ven do vesmíru, těžko dosáhnete skvělého výsledku.
Vše totiž vždy začíná myšlenkou.