Jak jsem se stal firewalkerem
Ano, jsem jeden z těch „bláznů“ co se opakovaně prošli po více než 500°C žhavém uhlí. V tomto článku se s Vámi podělím o to, jak jsem se k tomu vůbec dostal, co mi to dalo či vzalo, a jaký to je pocit něco takového absolvovat.
Celé si to pamatuji jako by se to odehrálo včera. Bylo to na jaře 2012, kdy jsem náhodou někde při brouzdání po internetu narazil na zmínku o lidech, co chodí v Čechách po žhavém uhlí. Samozřejmě jsem o chození po žhavém uhlí už slyšel občas i dříve a asi jako většina to vždy přešel jednoduchým „blázni“ a nevěnoval tomu pozornost. I tentokrát jsem to nejprve přešel bez většího zájmu. Někde v mé hlavě se přeci jen ale proti minulosti něco změnilo, protože tentokrát tato myšlenka nezapadla. Nějakou dobu se mi vynořovala v hlavě a zase mizela, až jsem jednoho dne začal pátrat po nějakých bližších informacích.
Zajímalo mě, co na tom ti lidé vidí, proč to vlastně dělají. Jak je to vlastně vůbec fyzicky možné, když nás ve škole učí, že pokud lidská buňka přijde do kontaktu s předmětem, který má cca 200°C, tak nenávratně hyne. Byl jsem přesvědčený, že člověk, který přejde několik metrů po žhavém ohništi, musí být blázen a ještě v transu. O to víc mě překvapilo, když jsem na internetu nacházel z různých zdrojů informace o tom, že tyto přechody se dějí naprosto vědomě v bdělém stavu. Začal ve mně hlodat červíček, jestli bych to také dokázal.
Zařadil jsem si přechod přes žhavé uhlí na svůj seznam věcí, které chci v životě absolvovat a opět jsem toto téma odložil. Netrvalo to ale příliš dlouho, nějakou náhodou jsem brzy opět narazil na internetu na článek o firewalkingu. Jako by mě k tomu něco samo táhlo. Pamatuji si dodnes, jak jsem tenkrát přemýšlel, jestli do toho mám jít nebo ne. Uvnitř mé hlavy se odehrával souboj mezi mou dobrodružnou částí toužící po poznání a překonávání svých hranic a na druhé straně strachem z neznáma, ze selhání.
Tento souboj mi zabral několik dní, ale jeho výsledkem bylo pevné rozhodnutí, že do toho půjdu. Plný odhodlání jsem tedy začal řešit jak na to prakticky. Jelikož jsem vždy měl nadání na rychlé intuitivní vyhledání těch správných informací na internetu, využil jsem tuto schopnost i tentokrát. Mé nedůvěřivé já si sice ještě ověřovalo reference z různých zdrojů, ale protože všechny byly výjimečně kladné, byl jsem definitivně rozhodnut.
Přihlásil jsem se na nejbližší termín firewalku pro veřejnost, což byl zároveň poslední před nadcházející zimou a shodou okolností to vycházelo téměř přesně na 6 měsíců od chvíle, kdy jsem na toto téma prvně narazil.
Na seminář jsem dorazil se směsicí pocitů očekávání, skepse i zvědavosti. Trochu mě překvapilo, že většinu času z tohoto půl dne zabrala samotná příprava na přechod plná nejrůznějších aktivit k probuzení svého vnitřního vítěze, nalezení odvahy a sebevědomí. Aktivity typu chůze po střepech, přerážení dřevěných desek holou rukou, ohýbání železných tyčí o krk nebo lámání šípů o hrdlo dokáží v člověku posunout hranice toho co je nebo není možné dokázat. Navíc podporováno úžasnou týmovou energií party lidí, kteří se před pár hodinami navzájem vůbec neznali a teď jsou stmeleni do jednoho přátelského celku. Teprve později mi došlo, proč se vlastně podobná zdlouhavá příprava děje, jaký má smysl a že ne pro všechny je nezbytně nutná. Je to zkrátka individuální záležitost.
Když nastal večer, dřevěná hranice odpoledne společně postavená a zapálená se změnila v hromadu žhavých uhlíků a přišel čas na zlatý hřeb. Když byl poté oheň rozhrnut a my společně stáli v kruhu kolem několik metrů dlouhého žhavého koberce v trávě, ve tvářích účastníků se dala vyčíst nejrůznější směsice vnitřních pocitů. Já osobně cítil v tu chvíli na jednu stranu odhodlání, odvahu a chuť do ohně vkročit, ale zároveň na druhé straně i velký respekt a pokoru.
Chodili jsme za rytmu hudby v kruhu kolem ohně, každý ponořený sám do sebe, napojený na své vnitřní já, které jediné může dát ten impuls TEĎ, vkroč do ohně a přejdi. Jeden po druhém jak to zrovna na koho přišlo, jsme přecházeli. Vůlí nebo pouhým chtěním to nefunguje, to se pak člověk snadno spálí. Možná ne moc, ale pár puchýřků jako připomínka, že naladění nebylo úplné, že do toho šli příliš hlavou nebo bez respektu se pár účastníkům přihodilo. Několikrát byla možnost vstupu pozastavena, když uhlíky začaly chladnout a byly přihrnovány další a rozdmýchávány do ruda.
Mé první naladění mi chvíli trvalo, takže se stalo, že můj okamžik TEĎ nastal přesně ve chvíli, kdy zazněla slova „Oheň je uzavřen“ a já tak zůstal stát uprostřed pohybu těsně před ním. Okamžik naladění tady a teď byl najednou pryč a můj vnitřní šotek využil příležitosti a pustil se do mě s nebývalou silou. Slyšel jsem ho v hlavě říkat: „Vidíš, to je znamení, nelez tam!“, „Tohle nedáš!“, „Spálíš se!“ a podobně. Objevil se strach a já cítil, jak se doslova zmenšuji a roste tlak na to, abych ustoupil a vzdal to. Vybavilo se mi několik vzpomínek z minulosti, kdy jsem věci často vzdával a utíkal před nimi, kdy jsem se nechával ovládat strachem.
Najednou jsem ale pocítil obrovský příval energie plynoucí z ohně přede mnou, přijal jsem tu energii a strachu se postavil čelem. Zvednul jsem vzdorovitě hlavu a můj vnitřní vítěz byl zpět. Ve chvíli kdy vzduch prořízla slova instruktora „Oheň je otevřen.“ a já se díval na do ruda rozžhavený koberec přede mnou, mi šotek v hlavě zoufale vykřikl: „Vzdej to! Teď je to fakt žhavý, spálíš se! Stejně to nedáš! Nemáš na to!“, můj vnitřní vítěz mu na to klidně odpověděl „Tak se dívej!“ a já vkročil do ohně… a přešel bez jediné stopy popálení.
Ten večer jsem přešel ještě několikrát, než žhavé uhlíky došly. Pokaždé už hladce a bez problémů, ale stále s respektem k obrovské síle a energii ohně, který jsem do sebe vstřebal. Ten večer už se můj šotek neozval a od té doby už si na mě nikdy nedovolil znova křičet. Sem tam se samozřejmě ještě v některých situacích ozývá, ale s mnohem menší intenzitou.
Těžko se dá slovy popsat, co přesně se ve mně tehdy odehrálo. Vím jen, že v tom ohni tenkrát shořela velká část z mé osobní zásobárny nejrůznějších strachů, co si každý nosíme uvnitř. Vím, že jsem výrazně posunul své vnitřní hranice a své názory na to co všechno je možné dokázat.
S odstupem času hodnotím své rozhodnutí stát se firewalkerem jako jedno z nejlepších v mém dosavadním životě. Dokázal jsem transformovat svůj strach v odvahu překonat své hranice možného a to mě v mnoha věcech posunulo velice dopředu.
Jako připomínku tohoto večera mám stále doma šíp, který jsem tehdy zlomil o své hrdlo. I když tento článek píšu po téměř roce od té chvíle, pamatuji si sled událostí i své pocity do nejmenších detailů a cítím při psaní žár ohně, který jsem tehdy v sobě zažehnul, ohně který už ve mně bude hořet navždy. Zároveň se těším na další přechody, které mám ještě před sebou.
Přechod přes žhavé uhlí pod vedením zkušeného instruktora mohu doporučit každému jako úžasný transformační zážitek, který hodně posune Vaše vnitřní hranice a představy o tom co je nebo není možné dokázat a ukáže Vám v praxi sílu přeměny energie strachu na odvahu.