Blog

Jak jsem se stal tvůrcem svého osudu

tvurce osudu

Říká se, že každý je svého štěstí strůjcem, ale já si nejsem jistý, kolik lidí tuto větu chopilo za ten správný konec. Když se tak dívám kolem sebe, většinou vidím, že lidé jsou strůjci svého neštěstí, a nikoli štěstí. A mezi tyto lidi jsem před nějakou dobou patřil i já.

Když se tak ohlížím zpět na svůj život ještě pár let zpátky, moc štěstí v něm nebylo. Troufnul bych si říct, že ho v něm bylo jak šafránu. Většinu prostoru okupovala frustrace, deprese a pocity zmatku a zmaru. Měl jsem dojem, že můj život skončil někdy ve dvaadvaceti, když jsem se vrátil z několikaměsíčního pobytu v Brazílii. Od té doby to bylo šedé zapadání do průměru. Nějaké průměrné zaměstnání, nějaký průměrný život ve vztahu, nějaká průměrná zábava s kamarády, nebo v mém případě hlavně ve virtuálním světě počítačů, protože tenkrát jsem moc mezi lidi ještě nechodil. Nemohl jsem, nešlo to. Bál jsem se jich.

V tu chvíli jsem si samozřejmě příliš neuvědomoval, v jakém žiju nežitelném „průměrnu“, jen jsem se prostě často cítil blbě. Ale nedokázal jsem s tím nic udělat – protože bych ani nevěděl co. Všechno bylo blbě, ale neviděl jsem cestu ven. A tak jsem v tom setrvával dál.

A v takových chvílích často přicházejí takové drobné menší nebo větší životní katastrofy, protože jen velké vyhoupnutí z našeho bezpečného gaučíku a kancelářské židle nás dokáže pohnout k těm změnám, které vlastně chceme. K mé depresi z celého mého života žitého v absolutní nesmyslnosti se nakonec přidal i fakt, že to moji tehdejší přítelkyni přestalo bavit a rozhodla se mne opustit.

A to byla poslední zpráva „shora“, kterou jsem potřeboval. Nakoplo mě to k opravdové akci. Nestalo se to ze dne na den, ale moje houpačka se zhoupla dost na to, abych pochopil, že když se sebou něco neudělám, tak že z mého života zanedlouho po ní odejde i to nejcennější, co mám. Já sám. A začal jsem hledat. A začal jsem nacházet. A postupně, den za dnem, nebo možná ze začátku spíš měsíc za měsícem, mi začínalo být líp a líp. Můj život mi začal dávat větší a větší smysl. Začal mě mnohem víc bavit. Začal mě mnohem víc naplňovat. Už jsem nechtěl opustit tuhle planetu. Začalo se mi tu znova líbit.

A to byl ten okamžik, kdy jsem se stal strůjcem svého štěstí, tvůrcem svého osudu. Vzal jsem svoje štěstí pevně do svých rukou. Rozhodl jsem se, že za svůj osud zodpovídám jen já sám, a přestal jsem se vymlouvat na kohokoli jiného – na svého zaměstnavatele, na protivné klienty, na svoji přítelkyni, na moje rodiče, kteří mi nedali, co mi měli dát, a dali mi, co mi neměli dát, na nepříznivé okolnosti, na neřešitelné situace.

A zajímavé je, že ve chvíli, kdy jsem udělal tuto přesmyčku ve své hlavě, opravdu se všechno začalo měnit i v mém životě. Život se začal ubírat tím směrem, kam jsem chtěl, aby se ubíral. A já se začal cítit každým dnem lépe a lépe, šťastnější a šťastnější.

Část z vás, kdo čtete tento můj článek, jste četli můj e-book Návod na štěstí (a pokud ne, je stále volně ke stažení přímo zde na mém webu: erikhutter.cz), ve kterém tuto svoji cestu za štěstím popisuji, včetně praktických tipů, jak k němu můžete dojít i vy. A protože vím, že člověk často něco přečte, řekne si, že se mu to líbí, a pak to s lehkým srdcem zase zapomene, chci vás tímto článkem dnes ještě jednou pozvat k praktické akci.

Právě nyní je otevřen videokurz Libora Činky, člověka, který mě toho hodně naučil o fungování mého mozku, což bylo klíčové pochopení pro to, stát se opravdu tvůrcem svého osudu. A může to naučit i vás. Přesvědčte se sami tady: tvurceosudu.cz

Rozhodněte se stát tvůrcem svého osudu. Převezměte zodpovědnost za to, co se vám v životě děje, do svých rukou. Přestaňte si hrát na oběti okolností nebo na zajatce přání druhých lidí.

Nejste jimi. Vždy a za všech okolností se můžete rozhodovat jen a jen podle sebe. Dodejte si odvahu.

Dodejte si odvahu pustit se do života, který opravdu chcete žít.

banner-468x60-zeleny.gif

Napsat komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.

Citát dne

“Dodržujte ve svém životě tato tři NE: NEkritizujte, NEodsuzujte a NEstěžujte si.”

— Dale Carnegie