Blog

Jak na závislost ve vztazích

Říká se, že žena je stálou inspirací pro muže, a já to nemůžu popřít. 😉 Před pár dny mi přistála v mailu od mé přítelkyně tahle otázka:

Kde je v partnerském vztahu hranice mezi závislostí na jedné straně a inspirací, motivací a touhou být s druhým na straně druhé?

Na straně druhé jí tedy za chvíli přistála má odpověď:

„Hranice je přesně tam, kde:

Následovalo několik hodin mlčení, ale to vím, že měla hodně práce, a tak nestíhala odpovídat. Zpráva od ní dorazila až vpodvečer:

„Bod 3 si beru osobně, to je narážka na mé včerejší chování. Promiň, ale vrchol ovulační fáze je vrchol ovulační fáze. Tam mozek opravdu nemá co dělat. Jinak by lidstvo nepřežilo. Ale neboj, blíží se fáze premenstruační, tak to bude s mou touhou zase chvíli pokoj. :-))“

Nekomentoval jsem to. 🙂 Mail pokračoval:

„Zní to ovšem trochu jako utopie. Od malička se učíme dělat věci, které nechceme, takže nám to přijde přirozené – a vlastně nám to možná ani nevadí? Myslím, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že dělá věci, které nechce.“

V tomto bodu jsem jí musel dát za pravdu. I já jsem žil dlouho ve velmi „závisláckých“ vztazích – a vůbec jsem si neuvědomoval, že v nich žiju. Většinu věcí, které jsem dělal, jsem dělal proto, že je chtěl někdo druhý. Moji rodiče, učitelé, moje přítelkyně… A ty moje nekontrolovatelné negativní změny emocí stály za to. Dneska se mi tomu ani nechce věřit, ale v minulosti bych se dal označit za agresivního cholerika.

Co se stalo mezitím? Jak se mi podařilo se posunout tam, kde jsem dnes, tedy v člověka, který se po většinu doby cítí šťastný?

Moje základní proměna, která pomohla jak mně, tak mým vztahům, spočívala v tom, že jsem objevil, prozkoumal, vyřešil nebo upravil co nejvíc „bordelu“ ve vlastní hlavě. Kdyby někdo nahlídl do našich hlav speciálním mikroskopem na myšlenky, viděl by většinou naprosto chaotickou změť myšlenek běžících jedna přes druhou bez ladu a skladu, cíle a záměru, a nadpoloviční většina z nich by určitě byla negativních.

Doma a ve škole nás učí si po sobě uklízet – pokoj, lavici, pracovní místo – ale nikdo nás neučí uklízet si vlastní hlavu. A tak v ní hromadíme staré, zastaralé, zbytečné a dávno nefunkční myšlenky, přesvědčení, vzorce, které si tam ovšem na pozadí pořád běží a nedovolují nám žít šťastný život.

Takže jsem několik let uklízel, nejdřív pod dohledem kouče a potom sám. A dneska jsem tam, kde jsem. Není čistobílo, pořád objevuju nějaké další vzorce a negativní přesvědčení, tenhle proces asi nikdy neskončí, ale celkově se cítím neporovnatelně skvěle ve srovnání se stavem pár let zpátky. Na to, co mě kdysi vytáčelo a dovádělo k zuřivosti nebo agresivitě, se dnes dívám s úsměvem.

A druhý zásadní bod, kterého se držím a který mi funguje, abych předcházel emočním propadům, je být sám sebou opravdu za všech okolností a držet se vždy důsledně toho, co v danou chvíli vím, že je pro mne nejlepší. Pak se propady nemají kde vzít. A pokud už náhodou jedu po emoční vlně dolů, jen se jednoduše vrátím na začátek, tedy k uklizení ve vlastní hlavě – k nalezení vzorců a k jejich odstranění.

Tahle moje cesta mě dovedla také až k tomu, že jsem se rozhodl pomáhat druhým stát se tím, kým chtějí být – tedy šťastnými lidmi za všech okolností.

Třeba i vás tohle krátké zamyšlení k něčemu inspiruje…