Blog

Jak se nezabít, když jsme tak jiní

couple_fight

Některé věci na druhých milujeme a některé nesnášíme. Proč by nemohli být trochu víc podle našich představ? ptáme se. Ale oni nejsou a nejsou.

Patrné je to zejména v partnerství, kde jsme si nejblíž, a tudíž tam vznikají i největší třecí plochy. Ženy říkávají: Můj muž je skvělý… – ale tráví moc času v práci. Anebo: Jsem moc ráda, že můj muž dokáže zabezpečit celou rodinu, ale mohl by mi taky někdy pomoct s nádobím… A muži třeba: Moje žena je úžasná, skvěle se věnuje dětem… – ale už se nevěnuje mně:-( Anebo: Obdivuju svou ženu, kolik toho zvládá, ale minulý měsíc třikrát při couvání do garáže odřela auto.

Tento princip přitom neplatí jen pro partnerství, ale pro jakékoli mezilidské vztahy, tedy třeba i na pracovišti. Váš kolega může být geniální na jakýkoli počítačový problém, ale naprosto ztracený v komunikaci s lidmi, a proto se mu nedaří nic prodat, ač to má v popisu práce. Vaše kolegyně může být nesmírně milá a laskavá, ale v tabulkách a číslech má neustále nějaké chyby. Nový kolega je bedna na kreativu, ale na stole má za chvíli svinčík, pro který je i slovo bordel slabé slovo…

Ve světě, kterému já říkám 3D svět, by se to řešilo v partnerství nejdřív hádkami a po nějaké době rozchodem. V zaměstnání nejdřív předvoláním na kobereček a později vyhazovem.

Já ale věřím, že můžou existovat i jiná řešení a jiný svět (5D). Oni nám to totiž v dětství a v mládí vtloukali do hlavy horem dolem ve škole i doma: Co ti jde, to neřeš, věnuj se tomu, co ti nejde.

A tak máme v hlavách často dobře zakořeněnou představu, že musíme primárně dělat to, co nám nejde, a jen okrajově se věnovat tomu, co nás baví a co zvládáme levou zadní. Proto se mnoho lidí nachází v zaměstnáních, která je nebaví. Jen proto, že kdysi vystudovali nějakou školu a dřeli to, co jim nešlo, až to na ty jedničky přece jenom vytáhli. Proto je spousta lidí na pozicích, které neodpovídají jejich přirozenému naturelu. A proto se snažíme změnit svého partnera, protože to je přece tak v pořádku, ne?

A co když to v pořádku není? Co když je to úplně obráceně? Co když máme jít za tím, co nám jde levou zadní, co nás naplňuje a baví, co je naše vášeň, v čem máme, jak se moderně říká, flow. Tedy co je náš přirozený proud, taková činnost, do které když se ponoříme, zapomínáme na čas a zažíváme hluboké uspokojení už jen ze samotného vykonávání této činnosti.

Představte si tento 5D svět: Kolegyně, která pracovala jako účetní, najednou přechází do oddělení marketingu a je z ní úplně jiný člověk. Najednou srší nápady, věci dokončuje a chyby nedělá. Proč? Protože ji její nová práce baví, je to její flow. Kolega počítačový génius naopak míří z oddělení prodeje do oddělení vývoje – a najednou je to taky úplně jiný člověk. Je schovaný, není na něj vidět, dělá si svoje – a dělá to skvěle. Spokojenost na všech stranách.

Se svinčíkem na kreativcově stole a manželem pořád v práci nebo ženou, co je kvůli dětem unavená a nemá chuť na milování podle představ svého muže, je to trochu jiné. Tam úplně nepomůže přeřadit na jinou pozici;-) Nicméně pomůže vědět (v prvním kroku), že kreativec miluje chaos a tento chaos je součástí jeho geniality – jen je potřeba ten chaos redukovat na množství, které nebude omezovat ostatní.

Vaše žena zase miluje vaše děti, což je něco, co chcete rozhodně i vy – jen si potřebuje nastavit míru, aby nezanedbávala ani vás, ani sebe. A třeba manžel zůstává v práci dlouho taky pro vás – aby vám mohl poskytnout všechno, co potřebujete. Je třeba s ním jen vykomunikovat, že práce a peníze nejsou všechno a mnohem víc vám i dětem dá, když s vámi vyrazí na výlet nebo si večer všichni zahrajete scrabble.

Jeden z vesmírných zákonů totiž říká, že pokud usilujete o změnu druhého člověka, nedosáhnete jí (téměř) nikdy pouze kritikou toho, co nefunguje. Čím víc budete kritizovat, tím víc totiž poroste hromada toho, co je třeba kritizovat. Ten zákon doslova zní: Na co zaměřujete pozornost, to roste.

Co tedy s tím? Řešením je soustředit se více na to, co funguje, co je super, co dává smysl, co druhému jde a vymýšlet, jak to udělat, aby toho mohlo být ještě víc. A to postupně začne sílit – a negativní stránky se začnou zmenšovat, když jim nikdo nebude věnovat přehnanou pozornost. Jasně, i tady platí, že nelze zajít do druhého extrému a věci, které nefungují zcela ignorovat. Jde o správnou míru pozornosti přiměřenou k nalezení řešení, ale zároveň se vyvarovat přílišnému štourání v negativech.

A pokud vám to nedává smysl, tak tady je příklad s odřeným autem: Proč se to stalo třikrát? Je vaše žena opravdu tak neschopná? Ne, není. Vaše žena je třeba jenom z toho, že se to stalo a že jste jí za to seřvali nepřiměřeně vystresovaná. Poprvé se jí to třeba stalo, když byla strašně unavená a navíc třeba v menstruační fázi, kdy má pozornost rozhozenou hormony. Pak si to od vás slízla, takže si dávala podruhé velký pozor. Ale dávala si tak velký pozor, aby se jí to nestalo, že přesně to přitáhla a odřela ho znovu. No a potřetí už z toho měla naprostou fóbii, takže si to zase snadno přivolala.

Slyšeli jste někdy frázi „když se nedaří, tak se nedaří“? Často je to jenom proto, že se na pochybení soustředíme tak moc, že nám mozek generuje další a další negativní myšlenky a strachy tak intenzivně, že v tomto stavu děláme chyby i tam, kde bychom jindy v klidu byli zcela suverénní.

Když přestanete přehánět kritiku a výčitky, možná to bude ještě chvíli trvat, že za vámi vaše žena bude chodit, ať raději zaparkujete vy, že se na to necítí. Ale pak se uklidní a začne parkovat sama a bez problémů.

A příklad s neumytým nádobím? Možná ho váš manžel ještě nějakou chvíli nebude umývat a nebude ho chtít umývat nikdy, ale pak vás jednou překvapí s namontovanou myčkou… Zázraky se dějí, když jim dáte prostor a vymažete nedůvěru a kritiku.

Za změnou všech těchto lidí stojí jedno: Dostali prostor a důvěru. Být sami sebou, dělat to, co jim jde. A dostávají za to pozitivní zpětnou vazbu, ať už od vás nebo od nadřízených, kolegů a klientů – a to je motivuje dál.

Nejsme všichni stejní a nikdy nebudeme a tak to má být. Každý z nás může mít výše popsané ve svém životě v jiné konkrétní podobě, ale v principu to platí všeobecně.

Moje žena Sofie tvrdí, že jsme všichni jiní a jinak nedokonalí právě proto, abychom se mohli doplňovat a měli důvod žít spolu a spolupracovat. Protože kdybychom byli všichni stejní a stejně dokonalí, všechno bychom si udělali sami a neužili bychom si tolik legrace. Tam, kde jsou moje slabiny, se otevírá prostor pro druhé. A obráceně…

Takže až vás zase bude štvát váš muž, vaše žena, vaše děti, vaši kolegové nebo nadřízení – podívejte se také na to, v čem jsou skvělí, a za to je pochvalte. Můžete to udělat v duchu – nebo ideálně i osobně. A dělejte to opakovaně. Vytrvejte i přes další dni s neumytým nádobím nebo svinčíkem na stole nebo v dětském pokoji. Nedostatky řešte v klidu a pohodě, nenafukujte jejich význam přehnaně – okřídlené „dělat z komára velblouda“.

Vytrvejte a soustřeďte se na to, co na těch druhých obdivujete. Co vám dávají, co vy sami nemáte. Neumíte. Nedokážete. Jak vás doplňují. A pomáhejte jim s tím, co zas neumí a nedokážou oni. Doplňujte je…

Může to chvíli trvat, ale věřte, že výsledek – harmonie i navzdory odlišnosti – bude stát za to!

Napsat komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.

Citát dne

“Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se v něm objeví, znamená uznat, že vše kolem vás je vaším vlastním výtvorem.”

— Joe Vitale