Blog

Karkulka se bojí dělat chyby!

Pokud jste nečetli mou pohádku o Červené Karkulce, najdete ji tady. Vyléčená workholička Karkulka se v ní s myslivcem sice přestěhovala na Horskou Kvildu, ale úplný konec pohádky s happy-endem to ve skutečnosti ještě nebyl. Tak to chodí jenom v pohádkách pro děti, a tohle byla pohádka pro dospělé, ve které se už může objevit i nějaké to menší drama… Takže jak to bylo s Karkulkou dál?

Na Šumavu padl sníh a ležel. Jiné kusy české kotliny si stěžovaly na nudnou zimu bez sněhu a s inverzemi, ale na Šumavě tomu bylo jinak. Kolem chaloupky Červené Karkulky a jejího myslivce bylo bílo, bílo a bílo. Ochraně orchidejí se v tomto čase nedalo úplně věnovat, a tak oba mladí lidé trávili čas intenzivním studiem internetového kurzu „Podnikáme online, i když jsme zasypaní sněhem„.

Myslivec se svými CEO zkušenostmi neměl žádný problém s novou definicí toho, kdo je a co hodlá dělat, když už není CEO jedné nejmenované globální firmy. Ale Karkulka, se svou zkušeností asistentky CEO jedné nejmenované globální firmy a hlavně nastavením hlavy hodné holčičky měla problém velký. Seděla celá nešťastná u krbu a mumlala si: „Kdo jsem. Kdo jsem. Kdo jsem? Moje jedinečná expertní věta je…“ A psala a zase škrtala a zase psala a zase škrtala, a když jí přišel myslivec za hodinu oznámit, že už je hotový oběd, měla počmárané tři stránky a žádnou expertní větu.

U oběda nemluvila a jen vzdychala. Takhle to šlo ještě celé odpoledne a celý večer. Myslivci začínalo být horko, i když venku bylo minus patnáct. Takhle to se společným podnikáním, po kterém oba touží, moc daleko nedotáhnou. Karkulka nad nepříliš složitým úkolem sedí celý den a nejspíš ještě zítra bude. Nicméně Karkulka překvapila. Druhý den ráno přišla se svou expertní větou: „Miluju orchideje, les a Šumavu. Pokud se rozhodnete za námi přijet, ukážu vám všechna tajemná místa kolem Horské Kvildy a lesní víly k tomu.“

Druhým úkolem bylo napsat svůj autentický expertní příběh. Myslivec ho psal dvacet minut, Karkulka dva dny. A poté, co ho napsala, ho ještě odeslala své kamarádce korektorce, aby jí vychytala všechny chyby a případně našla věcné nesrovnalosti. Myslivec za ty dva dny objel půl Šumavy na běžkách a hrozil se, co přijde s dalšími úkoly z kurzu.

A měl pravdu. Když nad zadáním „Co umím?“ seděla Karkulka už třetí den a stále bez výsledku, nevydržel to, sebral ji notebook a odtáhl ji na túru s sebou. A nevrátil jí ho ani večer. Zatopil pořádně v krbu a Karkulku si posadil na klín. „Moje milovaná, vidím, že máš nějaký problém. Můžu ti nějak pomoci? Co tě trápí?“

Karkulka ale hleděla bokem a nic neříkala. Nakonec špitla: „Nic.“ To by ale nebyl myslivec, aby se s takovou odpovědí spokojil, takže se tázal dál, až Karkulka přiznala barvu: „Když já se bojím, že udělám chybu.“

A v tom okamžiku se rozplakala: „Vždycky mi říkali, že jsem přece jedničkářka a nesmím nikdy udělat chybu. Mám z chyb úplnou paniku. Radši budu sedět nad úkolem deset dní, aby byl dokonalý, než aby mi v něm někdo našel jedinou chybičku. Moje práce musí být vždycky dokonalá.“

A bylo to venku. Karkulka se bojí dělat chyby! A proto jí všechno trvá tak dlouho, až dělá tu největší chybu svého života: ze strachu udělat chybu si do života přináší spoustu zbytečných hodin plahočení v utrpení a svůj život pořádně nežije, protože na to vlastně už nemá čas…

Myslivec se na Karkulku usmál: „No vidíš, ani to nebolelo. Nejtěžší je si přiznat, že něco není v tvém životě tak, jak si představuješ. Teprve pak s tím můžeš něco opravdu dělat. Přiznání pravdy sobě sama přinese možnost osvobození od starého nefunkčního chování.“

A opravdu, když už se Karkulka přiznala myslivci, najednou cítila, jak se jí ulevilo. Jako by z ní spadl velký těžký kámen…

Povídali si pak o tom ještě dlouho do noci a druhý den dopoledne měla Karkulka úkol „Co umím?“ hotový raz dva. A tak mohli vyrazit odpoledne s myslivcem za užíváním života. Byla zima, tedy ideální počasí na bruslení.

Na ledě se prohánělo také několik dětí. Některé už bruslit uměly, ale jiné stály na bruslích poprvé nebo podruhé. Byl tam taky jeden chlapeček, který se ze začátku držel všeho možného, jenom aby neupadnul. Maminky, tatínka, sestřičky, hokejky… Ale pak se to stejně stalo. Když se konečně odvážil jet kousek bez držení, přejel kolem starší a rychlejší bruslař – a klučina ležel.

Maminka i tatínek byli daleko. Schválně. Chtěli mu umožnit samostatnou lekci pádu a chyby. Kluk pár vteřin ležel, chtěl se rozplakat. Pak si ale uvědomil, že se mu nic nestalo a že může zase vstát. Tak vstal. Udělal dva neumělé kroky a zase spadnul. A pak zase. A pak zase. Máma s tátou si povídali s ostatními dospělými a kluk vesele jezdil a padal a znova vstával. A když Karkulka s myslivcem odcházeli, kluk už víc jezdil, než padal.

„Všimla sis toho kluka?“ ptal se pak v autě myslivec.

„Všimla,“ přikývla Karkulka. „Přestal se bát toho, že spadne, a to mu pomohlo, aby postupně padal míň a míň. Chápu tvou pointu: Mám se přestat bát dělat chyby, a pak jich paradoxně budu dělat míň a půjde mi všechno líp, je to tak?“

Myslivec se spokojeně usmál: „Jsi moje nejdokonalejší Karkulka, i se všema chybama, a miluju tě přesně takovou!“

A jak to bylo dál? Když roztál na Šumavě všechen sníh, měli Karkulka s myslivcem založenou firmu a hotové plány na vílí a orchidejový penzion. Ve chvíli, kdy se přestali bát dělat chyby, Vesmír jim začal hrát na ruku a všechno krásně šlapalo…

A jak to máte vy? Bojíte se dělat chyby, anebo dobře víte, že děláním chyb a jejich překonáváním se toho člověk ve skutečnosti mnoho naučí, a je to tak v pořádku? Budu rád, když mi o tom něco napíšete do komentářů…

A kdyby vás zajímal ten internetový kurz „Podnikáme odkudkoli a plníme si své sny„, více se o něm dozvíte tady.