Blog

Kráčet jako historie

walking

Kdybych měl říct, co tak miluju na cestování, určitě by jedna z věcí byla, že díky němu získávám nadhled. Nadhled tím, co právě dělám, kde právě žiju, nad globální politickou a ekonomickou situací v našem státě i nad svou aktuální vnitřní situací, nad tím, co mě trápí, i tím, co mi dělá radost, nad tím, kdo si právě myslím, že jsem a měl bych být a chtěl bych být…

Rád cestuju po Čechách – ale ještě větší nadhled získám, když se ještě více vzdálím – do míst, kde se mluví jiným jazykem, lidé tam vypadají a jednají často jinak, jí se tam jiná jídla a třeba i uctívají jiní bohové. A když jsou to místa, po kterých kráčela historie už před nějakými dvěma či třemi tisíci lety a dodneška nám zanechala viditelné stopy, vede to člověka ještě víc k zamyšlení.

Naše nedávná cesta nás zavedla na řadu takových míst, protože jsme se se Sofií vydali do Řecka – do Athén a na Kykladské ostrovy. Hned první večer jsme se vydali k Akropoli, které dal zub času dost zabrat. I když zprvu vydržela tisíciletí nejrůznějších válek a vlád různých národů, nakonec skončila v troskách celkem nedávno vlastně skoro „náhodou“ (to je tak, když si někdo udělá ve vaší historické památce sklad střelného prachu a někdo jiný se tam zrovna trefí dělovou koulí). I tak ale hledět na zbytky toho, co postavil člověk v 5. století před naším letopočtem – navíc tak přesně, dokonale a esteticky krásně…

Člověk tam zkrátka stojí v němém úžasu a nemůže ho nenapadnout – a co zbude po mně? Uvidí někdo za dva a půl tisíce let nějaké stopy po tom, co jsem dělal – a bude před nimi stát v němém úžasu nad mým umem, mým mistrovstvím, krásou, moudrostí, dokonalostí toho, co jsem tu zanechal?

Stát na Akropoli či u Diova chrámu v Athénách, u Poseidónova chrámu v Sounionu, u vykopávek ve Fylakopi na ostrově Milos nebo na zbytcích sopky, co se jí dnes říká Santorini (nebo Thíra) a jejíž výbuch kdysi zničil vyspělou mínojskou civilizaci, to je opravdu cítit tyto tisíce let lidského vývoje a sklánět se před tím, co člověk už dokázal na zemi vytvořit.

kolaz_recko

A tahle historie vytvořila nás, dnešní lidi, a my dnešní lidé, tvoříme budoucí podobu našeho světa. Jak bude svět vypadat za dva a půl tisíce let? Bude ještě vůbec? Budou na Zemi ještě lidé? Přežije naše civilizace – anebo nějaká vyšší moc tenhle experiment odpíská?

Stát na Akropoli je dívat se do minulosti a zároveň do budoucnosti. Poučit se z chyb minulosti a tvořit lepší budoucnost – ve které budou naši potomci žasnout nad naším umem, schopnostmi a moudrostí a budou z toho těžit pro svůj naplněný život na téhle krásné barevné planetě.

Co zbude po mně? Nejsem si jistý, jestli se uchovají elektronické záznamy toho, co jsem třeba kdy napsal, nejspíš ne. Ale možná stojím na začátku nějaké myšlenky, která zatím ve světě není známá, ale pro naše děti a jejich děti už bude úplně běžnou součástí života.

Tak si to přeju. Aby naše děti a jejich děti třeba věděly, že je skvělé žít takový život, ve kterém jsme sami sebou a cítíme se my sami dobře – že tak budeme nejvíc prospěšní druhým i svět. Daleko víc, než když se budeme falešně obětovat nebo žít podle cizích představ.

A moje žena Sofie by určitě dodala, že si přeje, aby v budoucnu všichni respektovali ženskou cykličnost, učili se o tom už od školky, a aby mužský a ženský princip tančily ve vzájemné harmonii a pochopení.

Asi to bude tak, že za tři tisíce let po mně nebudou obdivovat nádherný chrám, protože nejsem stavitel. Ale myslím, že moje i vaše myšlenky budou v nějaké formě žít v lidech příštích generací – a bylo by fajn, kdyby tyto myšlenky byly nádherným, byť třeba očima neviditelným chrámem našich životů – naplněných, radostných, šťastných, plných lásky, spolupráce, pochopení, radosti ze všeho tvoření, radosti ze sdílení, radosti ze samotného bytí…

Miluju cestovat, protože mi to dává nadhled. Nadhled a uvědomění, že i já (i vy!) jsem strůjcem naší historie a naší budoucnosti a zodpovědnost za to je v mých rukách…

Takže: stavějte chrámy, nad kterými svět bude stát i za tisíce let v němém úžasu… A nevadí, že leckteré chrámy nejsou vidět očima…

kolaz_recko2

Napsat komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.

Citát dne

“Mají-li dva lidé stále shodné názory, je jeden z nich zbytečný.”

— Winston Churchill