Lásko má, já stůňu (aneb Já chci zpátky do středověku…!)
Tento víkend jsem si užil v jiném století. Na Slavnostech pětilisté růže v Českém Krumlově jsem si hrál na Sezemu z Ústí, pátého nevlastního syna Vítka z Prčice. (Ano, Vítek byl zakladatelem rodu Vítkovců, který si jistě pamatujete z hodin dějepisu jako jeden z nejmocnějších českých šlechtických rodů, a od Sezemy má počátek Sezimovo Ústí.) Tři dny jsem se procházel po Krumlově v gotických šatech, vyzbrojen toliko mečem a dýkou.
Tři dny jsem nevěděl o tom, co mi přichází na mých 12 emailových účtů. Co se děje na mém Facebooku. Co se neděje na mém projektovém Facebooku. Jak si stojí posty na Facebooku Cyklické ženy, který taky spravuju. Kdo mě zase nahání na mém Skypu – a co píšou všichni ostatní na své Twittery. I mobil jsem měl po většinu doby vypnutý. A byl jsem – absolutně šťastný!
Do té doby, než jsem si v neděli večer přijel pro fotky a videa ze slavností ke své přítelkyni. Sofie strávila v Krumlově jenom dva půldny a její úkol byl fotit. Zbytek času trávila připojena k Matrixu a dodělávala svou novou knihu 7 návyků efektivní Cyklické ženy. Takže mi ihned po příjezdu připomněla moje pracovní úkoly. A to neměla dělat. Já, Sezema z Ústí, který si právě vybojoval svou chrabrostí a udatností šlechtický titul, bych měl řešit nějaké posty na FB, co tam měly už dvě hodiny viset?
„Ne, ne a ne! Pomóc! Já nechci! Lásko má, já stůňu! Já chci zpátky do středověku. Tam bylo tak krásně. Tolik výborné medoviny na každém kroku. Ženy, co mi padaly k nohám. Davy, co se přede mnou skláněly. Můj věrný kůň. Můj věrný meč. Mí kumpáni. Mystický Krumlov. Já nechci zpátky do Matrixu!“
Sofie se jenom bavila nad frustrovaným Sezemou a nabídla mi svůj počítač, abych svůj nesplněný úkol mohl udělat ještě včas. Jenže Sezema byl nespokojený dál. „Ten tvůj Mac. Všechno je tam jinak. Klávesové zkratky nefungují. Jaktože si pamatuje můj login k Facebooku? Uááá!!! Nesnáším Macy. Nesnáším Facebook. Nechci žádný počítač ani vidět. Nechci civilizaci ani vidět. Já chci zpátky do středověkuuuuuu….“
A pak mi došlo, že mi celá ta situace ukazuje, jak se stále ještě nechávám občas na chvíli Matrixem pohltit. I když to vím, jak Matrix funguje. I když to vím, jak chci fungovat já. I přesto jsou chvíle, kdy mě to zkrátka na chvilku převálcuje a vezme mi to můj nadhled a energii. Ale tyto chvíle v životě přicházejí zákonitě. Každý z nás se pořád vyvíjí a neustále posunuje dál a vpřed. A právě takové okamžiky nepříjemné postmoderní frustrace po absolutně úžasných třech dnech v dávném století nám umožňují si uvědomit, kde jsou ještě naše slepá místa, kde nás ještě pořád Matrix má, kde jsme ještě pořád neautentičtí, kde ještě pořád děláme věci, které nechceme. A tam je právě prostor pro další posuny a změny. Prostor pro další růst.
Není to o tom si nadávat, že dělám chyby. Že ještě nejsem úplně ve všem tam, kde chci být. Je to o tom uvědomit si, že právě tento krátký nepříjemný okamžik mi umožňuje posunout se do toho místa, kde chci být. Tento okamžik byl pro mne ve skutečnosti velmi důležitý. Protože mě znovu nasměroval a znovu mi dodal motivaci.
A tak jsem si začal svou frustraci užívat a pak už jsme se se Sofií jenom smáli. Protože. Já mám rád tuhle civilizaci. Mám rád i svůj počítač (i jejího Maca 😉 . Jsem vděčný i za Facebook, Skype a Twitter. Protože si tyhle vymoženosti moderní doby můžu užívat a zároveň u toho zažívat takový klid a štěstí, jaké jsem cítil jako Sezema v historických zákoutích Krumlova. Je to jen a jen v mých rukách. (Či přesněji řečeno: v mé hlavě.) A moje frustrace mi umožnila si uvědomit, jak moc je pro mne toto vnitřní rozpoložení důležité a že o něj budu dál usilovat stůj co stůj.
Takže: Jsem zpátky tady. V Matrixu:
„Vím, že tam jste. Cítím vaši přítomnost. Vím, že máte strach, že se nás bojíte. Bojíte se změny, toho, že neznáte budoucnost. Nebudu vám říkat, jak tohle všechno skončí, ale řeknu vám, jak to začne. Až zavěsím tenhle telefon, tak ukážu všem lidem, co nechcete, aby viděli. Ukážu jim svět. Svět bez vás. Svět bez pravidel a nařízení, svět bez hranic a omezení, svět, ve kterém je možné úplně všechno. Co se stane pak, to nechám už na vás…“
Pár fotek z Českého Krumlova ze Slavností pětilisté růže najdete zde.