Pirátem z Karibiku: zas o kus dál na cestě za svobodou
Tento příběh začíná vlastně už v minulosti jednoho velmi chladného a velmi deštivého pozdního únorového odpoledne na poloostrově Howth malý kousek severně od Dublinu v Irsku. Právě jsme se Sofií ve vyhlášené rybí restauraci dojedli místní mořské speciality a vydáváme se na cestu k majáku na jihozápadě poloostrova. Cesta vede do kopce kolem ruiny kostela. Od kostela je krásný výhled na zátoku s přístavem, v níž kotví řada lodí. Několik rybářských nebo motorových člunů všeho druhu, ale do okolí ční také nepočítaně stěžňů plachetnic. Kolem krouží racci a sem tam se hlasem rezavého hrnce zachechtají, jak usedají na polorozbořené kostelní zdi. Fouká a obloha je zatažená. Den jako stvořený pro plány plné slunce a teplé mořské vody…
A tak začínám Sofii vyprávět, že mi už před časem učaroval jachting a že bych rád o prázdninách na loď. Zamilovaně se dívám do přístavu, ale když se obrátím ke své přítelkyni, v jejích očích nevidím žádnou zamilovanost. Ani do lodí, a myslel bych si, že ani do mne. Je v nich nefalšovaná hrůza a panika. Snaží se přikyvovat a chápat mé mužské touhy, ale za nevyslovenými řádky čtu, že sen o plavbě plachetnicí po moři je jí vzdálen asi jako mně ovládnout taje šití, pletení a háčkování. Až na to, že já se jehly, šicího stroje nebo pletacích jehlic nebojím, zatímco ona vody ano – a to příšerně.
(O pár měsíců později.)
Je sobota, 27. září. Sofie stojí prvně v životě za kormidlem námořní plachetnice a odkrajuje, na naší pronajaté jachtě zvané Time Out, svoje první námořní míle z celkových zhruba 250, které za ten týden po centrálním a jižním Jadranu urazíme.
Co se mezitím událo a jak se tahle její proměna přihodila, se můžete dočíst detailně v jejím starším blogovém článku.
I já odkrajuju svoje první námořní míle, po těch jarních a letních lipenských (více v mém starším článku). A stojím nejen za kormidlem, ale postupně nabírám zkušenosti i s odlišnými plachtami, kotvou, mooringovými lany, vysílačkou, předpovědí počasí či námořní navigací. Na vlastní kůži zažívám rozdíly mezi vyvazováním lodě k molu zboku nebo zezadu, přivázání k bójce či kotvení na různých hloubkách a površích dna. Termíny jako topenanta, kiking, refování nebo otěž se nám všem stávají za ten týden zcela běžnými. Teoretické znalosti se převádí do praxe v přímém přenosu.
Začínáme myslet v námořních mílích a vítr počítat na uzly a převádět na Beaufortovu stupnici. Na vlastní kůži poznáváme, že při šesti stupních Beauforta už nám takový vítr začíná cuchat nejen vlasy, ale i plachty – a když se plachetnice řítí mořem maximální rychlostí až lodní zábradlí omývají vlny, tak také nervy ženské části posádky…
Život na jachtě je úplně jiný než doma v suchu. Na počítače a mobily žádný z nás ani nevzdechne, a není to tím, že nám po třech dnech začne v lodi blbnout dobíjení baterií a je komplikované svoje moderní hračky nabíjet, protože i u večeře nakonec sedíme z úsporných důvodů při svíčkách. Nikdo nemá potřebu číst emaily, surfovat po internetu nebo komunikovat se světem tam někde daleko. Místo toho se přes den bavíme závody s větrem a vlnami a několikrát i s delfíny, objevováním různých malebných zátok ke koupání a šnorchlování nebo pozemními výsadky na různých místech ostrovů. Večer probíráme zážitky aktuálního dne, zkoumáme nad mapou detaily dalších možností na zítřek nebo se v noci kocháme výhledem na oblohu plnou hvězd daleko od všeho světelného smogu.
I spánek na lehce se pohupující vodní posteli je jiný než doma a má něco do sebe. Pravda, když uprostřed noci houpání výrazně zesílí, do trupu lodi naráží prudce vlny a vzbudí vás vichr o síle pěti stupňů Beauforta zdatně cloumající lodí a divoce testující kvalitu ukotvení, na klidný spánek mnoho prostoru nezbývá. Ale i to zkrátka patří k životu mořských vlků…
Sofi mi připomíná to klíčové slovo Jacka Sparrowa, kapitána pirátů z Karibiku, které shodou okolností viděla nedlouho před naším odjezdem na moře. Tím slovem je – svoboda.
Nedá se to úplně dobře popsat slovy. Na jednu stranu je člověk zavřený na malé lodi o rozměrech cca 12 x 4 metrů, a jestliže se nachází uprostřed moře, nemůže se ani nikam dobrovolně vzdálit. Ale ta svoboda plout širým mořem nebo křižovat mezi ostrovy a zakotvit kdekoli tam, kde se nám to zrovna zalíbí, ráno být v Korčule, odpoledne na Pelješacu a večer na Mljetu, to většinou člověk nezažívá každý den. Je to nový pocit, o kterém vím, že přepisuje moje dosavadní vnitřní životní struktury. Rozšiřuje to, kde se cítím doma. Mým domovem už není jen pevná zem, ale i vlny, voda, moře a vítr.
Začínám chápat onu posedlost v očích filmového Jacka Sparrowa a začínám jí zažívat v reálu. Na moři je mnoho věcí úplně jiných. Dívat se do dáli na modré moře a modrou oblohu, které od sebe rozeznáte jen sotva viditelnou linkou na obzoru dává úplně jiný rozměr vnitřním měřítkům. Pohled na pevninu tak nějak zvenčí, když na ní člověk přitom nestojí je napoprvé minimálně zvláštní. Při porovnání pohledu na impozantní starobylé hradby Starého Dubrovníku pěšky zevnitř ve srovnání s plavbou pod nimi v těsné blízkosti zvenčí mě napadá, jestli si kdysi námořní dobyvatelé připadali také tak maličcí, když mezi ně dopadaly dělové koule obránců. Nebo uvědomění při pohledu na hloubkoměr ukazující už výrazně přes sto metrů, že pevná zem je teď fakt hodně daleko všemi směry. Těžko to všechno popisovat slovy, kdo nezažil, asi těžko pochopí, co je na tom mimořádného…
Učím se řadu věcí vnímat úplně jinak než dosud. Moje perspektiva se značně mění. A ve chvílích, kdy déle drží vítr směr a kormidlování se stává rutinou, mozek má dost času přemýšlet nad vším tím, na co nezbývá čas během hektického života v civilizaci. Na moři se všechny běžné starosti zdají tak nicotné a vzdálené. Zažívám pocit absolutní svobody a volnosti. Naprostý klid a pohodu. A přitom prostřednictvím maličkého pevného plovoucího předmětu vyrobeného člověkem zároveň spojení s civilizací a lidmi stejně jako s divokou a nespoutanou přírodou reprezentovanou větrem a vlnami všude kolem.
Když pak po týdnu opět přistaneme v domovské maríně u Dubrovníku, teprve mi to celé dochází. Ten týden byl dalším důkazem, že naše sny se mohou plnit. A že to nemusí trvat ani tak dlouho – a zdánlivé překážky, jako je například panika v očích vaší přítelkyně, jsou tu proto, abyste se oba posunuli dál. Počítám měsíce – od Howthu na Jadran sedm měsíců. To není špatné…
První krok na cestě za ostříleným mořským vlkem splněn…
Takže – jdete to zkusit taky? Co takhle si splnit nějaký sen?