Blog

Podle sebe soudím tebe

Některá moudra pořekadel a rčení nám zůstávají dlouho skrytá, i když je dobře známe 😉

V našich lidských vztazích často vedeme „žabomyší války“, při kterých „co na srdci, to na jazyku“, až je z toho „oheň na střeše“, jeden druhého se snažíme „utáhnout na vařený nudli“, ale přitom tím „prokazujeme medvědí službu“ zejména sami sobě…

Nedávno jsem si uvědomil, jak hodně platné je rčení „podle sebe soudím tebe“ a že je to vlastně klíč k řešení řady vztahových neshod!

Proč – a jak na to?

Představme si pro jednoduchost vztah muže a ženy (ale platné je to obecně v jakémkoliv vztahu). Muž a žena jsou v mnoha ohledech odlišní, vnímají věci jinak a řeší věci jinak. Často něco jiného komunikují navenek a něco jiného se odehrává uvnitř.

Právě rozdíl mezi komunikací navenek a vnitřním děním způsobuje řadu sporů.

Ženy jsou většinou bytosti od své podstaty jemnější, méně striktní, někdy méně důsledné a stále proměnlivé. Jejich ženské „ne“ je jen málokdy striktní „ne“, spíš je to „ne, z nějž se po chvíli diskuze může stát ano, pokud se debata vyvine správným směrem“. Pro muže je ale „ne“ většinou prostě „ne“ jednou provždy (nebo skoro tak:-)

Situace se vyvíjí například takto: Muž přichází za svou ženou s nějakým návrhem. Její první odpověď je „ne“, protože má zrovna plné ruce prádla, dětí, vaření večeře nebo něčeho takového. Muž slyší „ne“ a domnívá se – na základě toho, jak to má on uvnitř sebe – že tohle „ne“ je konečné a definitivní. Naštve se, práskne dveřmi a odchází. Jeho milovaná ho nechápe…

Žena ovšem mezitím dovařila večeři nebo vyměnila dítěti plínku a mezitím jí v hlavě běžel mužův návrh. Jo, to by se mi vlastně líbilo, to není špatné. Musíme sice ještě vyřešit logistiku, co s dětmi, ale je to fajn nápad, takže to můžeme dál rozvíjet.

Muž mezitím naštvaně něco kutí v garáži nebo vyrazil za kamarády a vůbec nechápe, že její „ne“ nemusí znamenat finální odmítnutí, ale klidně jen začátek rozvažovacího a hledacího procesu. Podle sebe soudí ji – a dochází k závěrům úplně jiným, než jsou ty skutečné.

Stejně tak ale může uvažovat žena. Muž třeba přichází domů z práce po náročném dni. Na otázku, co chce k večeři, jenom něco zavrčí, ale po chvíli si začne stěžovat, co se zase v práci stalo. A žena obvykle reaguje jako žena. To znamená, že chce svého muže podpořit, zlepšit jeho náladu, chce harmonizovat celkovou situaci.

A tak mu začne klást další otázky, nabízet řešení a třeba ho začne i chlácholit. Co se ale stane? Podle sebe soudí jeho a poskytuje mu něco, co on třeba vůbec nechce. On nepotřebuje ani chlácholení, ani řešení. On jen potřebuje vypustit svou nahromaděnou frustraci, to je celé. Nic víc. O řešení v tu chvíli nestojí, naopak ho takový přístup může ještě víc rozčílit, protože mu naopak frustraci přidává.

Takže: až budete řešit příště něco se svým partnerem nebo partnerkou, kolegou, kolegyní, šéfem nebo podřízeným, jehož reakce vám přijde podivná, zkuste si vzpomenout na rčení „podle sebe soudím tebe“.

Co když vnímá danou věc úplně jinak než vy?

Co když je za jeho kritikou fakt, že vám chce pomoct?

Co když je za jeho zdánlivě přehnanou péčí a zájmem fakt, že vám chce pomoct?

Co když jeho odmítnutí znamená: „Ještě si to promyslím.“?

Věci často nejsou takové, jaké se zdají na první pohled, protože každý z nás má v hlavě něco jiného, a nezřídka velmi odlišného. Pokud tedy s někým míváte opakovaně spory, kterým nerozumíte, zkuste si vzájemně říct, jak podle sebe soudíte toho druhého.

Troufám si tvrdit, že se budete divit, co vyjde najevo – a jak se najednou objeví možné řešení na místě, kde byla zatím konečná…