Blog

Pohádka o Červené Karkulce tak trochu jinak

Červená Karkulka

Žila byla jednou jedna Červená Karkulka. Bylo jí něco málo přes třicet, ale protože vlků v českých luzích a hájích už moc neběhalo, doposud luhy a háji chodila ona sama, nosila v košíčku něco babičce a snila o tom, že jednoho dne potká svého myslivce. Ve chvílích, kdy po luzích a hájích nechodila, pracovala jako asistentka ředitele jedné nejmenované globální firmy v hlavním městě.

A nebyla to holka jen tak ledasjaká. V pondělí chodila po práci na jógu, v úterý chodila do pěveckého sboru, ve středu si dávala lekce flamenca, ve čtvrtek stihla ještě tango, v pátek chodila na ženský kruh a v sobotu obvykle odjížděla s partou do hor nebo k vodě, podle ročního období, pokud zrovna nešla luhy a háji s košíčkem a červenou čepičkou k babičce.

Červená Karkulka 2

To, že se myslivec zatím nenašel, kladla pochopitelně za vinu vystřílení vlků v Čechách (a poslední vlk prý byl v Čechách zastřelen už v roce 1874 u Vimperka). Sem tam se zašla na nějakého podívat do ZOO, ale ani tam na myslivce nenarazila, takže postupem doby začínala klesat na mysli, zvlášť s tím, jak jí po třicítce začaly tikat biologické hodiny.

V zaměstnání byla ovšem velmi oblíbená. Co jí ředitel zadal, to splnila. Osm i více hodin denně byla jako usměvavé červené sluníčko, které dokáže zařídit nezaříditelné, a firma, pro kterou pracovala, by se možná obešla bez svého CEO, ale bez ní by jistě okamžitě zkrachovala.

Červená Karkulka byla na svou akčnost náležitě hrdá. „Odpočinek?“ říkávala, „toho si užiju, až mi bude moje vnučka nosit Becherovku v košíčku.“ A pokud už měla Bechera nebo spíš nějakou tu Tequilu v sobě, říkávala: „Odpočinek? Toho si užiju v dřevěné rakvičce určitě dost.“

Tak šla léta a Karkulka zůstávala akční a všeho schopná, ale také stále svobodná. Biologické hodiny ji klepaly kladívkem po prstech, a Karkulka je sice slyšela, leč jich nedbala. V zaměstnání zatím vyhodili v rámci úsporných opatření polovinu jejího oddělení, ale ona s úsměvem na rtech převzala práci svých dvou kolegyň a stále zůstávala v pohodě.

Nebo se to alespoň tak zdálo…

Až jednoho dne odpoledne čekala Karkulčina babička na pravidelnou zásilku od své dcery, ale Karkulka nikde. A co víc – nebrala jí ani mobil. Do Karkulčina bytu dorazila babička ve stejnou chvíli jako její matka, která už si také dělala starosti. Karkulka ležela v obýváku na gauči a její tep byl už jen nitkovitý. Babička, bývalá zdravotní sestra, rychle zkontrolovala stav lékárničky i vnuččinu kabelku, ale nešlo ani o předávkování uspávadly, ani drogami. Jejich holčička se toliko předávkovala prací a aktivitami všeho druhu.

CEO se musel bez své pravé i levé ruky obejít dva měsíce. Karkulka se přestěhovala do lesa za babičkou, která jí nosila čerstvá bio vajíčka od sousedů a vařila vydatné slepičí polévky. Den za dnem se vracela Karkulce její červená barva do lící. Den za dnem se jí vracela síla do jejích údů. Den za dnem bylo Karkulce po těle lépe a lépe, až jednoho dne rozhodla, že už se může zase vrátit do zaměstnání.

Babička, moudrá to žena, ji s těžkým srdcem vypravila s rancem koláčů zpátky do matičky měst. A měla pravdu. Za dva týdny měla Karkulku znovu v domácím léčení, chronická únava recidivovala a Karkulka opět zkolabovala.

Když Karkulku přijel navštívit její CEO, vzala si ho babička stranou a dlouho s ním hovořila.

Za dalších čtrnáct dní byla holka podle svých slov zase fit a odjela znovu do zaměstnání. Pracovala usilovně, ale jako by to nebyla ona. Pryč byly její úsměvy, pryč byla její radost, kterou dřív rozdávala na všechny strany. Karkulka se vydala ze všech svých sil pro všechny ostatní lidi a pro všechny tolik důležité úkoly, až jí nezbývala žádná energie pro ni samou…

Mezitím se ale začaly dít podivné věci s jejím šéfem. Začal si brávat mnohem častěji dovolenou a začal mizet někam do lesů. Z práce odcházel pravidelně už v půl páté a nikoli v devět večer. Z morouse a workoholika se stal usměvavý sympaťák, kterému zmizelých patnáct kilo ubralo patnáct let a zase začal vypadat na svých devětatřicet.

Jenže Karkulka měla tolik starostí s úkoly a tolik starostí se svým zdravotním stavem, že si ani nevšimla, že jí každé ráno přistály na stole čerstvé květiny. Až jednoho dne…

Na stole jí toho dne nepřistála ani růže, ani gerbery, ani lilie, ani anturie, ba ani tulipány, ani chryzantémy. Přistála jí tam nenápadná orchidej, kterou však Karkulka velmi dobře znala jménem a která se nedala koupit v žádném květinářství. Dactylorhiza majalis subsp. turfosa. Neboli prstnatec májový rašelinný. Prudce chráněná květina vyskytující se v Čechách pouze na několika málo místech. A jedno z nich je za chalupou její babičky na Horské Kvildě.

Ten týden si vzala Karkulka na pátek dovolenou a odjela po dlouhých měsících opět s košíčkem na víkend za babičkou. Dělo se něco, čemu nerozuměla a ona to musela rozluštit.

Babička ji přijala jako vždy, pouze jí oznámila, že čeká návštěvu, a ať se vnučka nezlobí, ale že nebude k dispozici jako obvykle. Karkulka zamumlala něco o tom, že stejně musí dodělat něco do práce a zmizela s notebookem ve svém podkrovním pokojíku. Počítač však ani nezapnula. I Karkulka kdysi v dětství četla Agathu Christie, a tak – skryta za květinovým závěsem – bedlivě pozorovala dění před chalupou.

Jaké bylo její překvapení, když na louce zaparkovalo povědomé BMW a z něj vystoupil mladý pohledný myslivec. Ale nebyl to myslivec. Byl to její CEO ve sportovním oblečku, který nabídnul babičce rámě a oba zmizeli v lese. Červená Karkulka 3Totálně konsternovaná Karkulka se nezmohla ani na to, aby se podle rady Agathy vyplížila za tímto podivným párkem a pokusila se zjistit WTF („o co tu vlastně sakra jde“).

Ale nebylo třeba. Babička i se šéfem se za hodinku z lesa zase vynořili a babička zavolala vnučku dolů na čaj o páté. A příběh se začal rozkrývat. I Karkulčin milý CEO u sebe už dlouho pozoroval známky přepracování, u něj vedoucí zejména k nadbytečným kilům a morousovitosti z neustálého stresu. Když ale zkolabovala Karkulka, začalo mu docházet, kam to všechno může vést. Návštěva u babičky, staré šumavské šamanky, ho nasměrovala k hledání ještě něčeho jiného, než byla ta nejlepší čísla do tabulek pro jeho šéfa v Americe.

Babička, moudrá to žena, ho nasměrovala k hledání klidu tam, kde je shon, a k nalezení rovnováhy mezi vším, co člověk dělá. A tak se zrodil myslivec, který ulovil svého vlka: workoholismus a falešnou představu, že práce je to jediné a nejdůležitější na světě a odpočinek je k ničemu.

A jak to bylo dál? Ve skutečnosti to bylo tak, že to nebyl myslivec, kdo zachránil babičku a Karkulku, ale babička, která zachránila i myslivce i Karkulku. Ti dva firmu, pro kterou léta do úmoru pracovali, záhy opustili a odstěhovali se na Horskou Kvildu, kde se začali věnovat pěstění a ochraně místních vzácných orchidejí a předávání svých zkušeností dalším lidem teprve hledajícím svou životní rovnováhu. Dál si pochutnávají na bio vajíčkách od sousedů a babiččině slepičí polévce pro tělo i pro duši (i když tu už umí Karkulka stejně dobře jako babička) – a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes…

 

Možná se vám zdá tento příběh pohádkový. Ale já vím, že není. Možná jsem sám byl někdy myslivcem a někdy Karkulkou a pak jsem možná jednoho dne potkal svoji kouzelnou babičku, která mi ukázala, že to jde i jinak. Možná mi ukázala, jak je možné vyměnit každodenní shon za každodenní klid – a přitom ale dál dělat všechno to, co chci a paradoxně i mnohem víc než dřív.

Klíčem bylo najít si čas na sebe, na svou regeneraci, na odpočinek těla i mysli a spojení se s mým vyšším Já, s Duší, s Vesmírem, pojmenujme to jakkoliv…

Stejně jako myslivec jsem objevil, že když to dělám, je mi mnohem líp a věci se mi víc daří, a když to nedělám, propadám se snáz do stavu bez energie a bez nálady jako Karkulka – a věci se dařit přestávají. A možná to znáte i vy, jen na to zapomínáte. Podobnost této pohádky a postav v ní vystupujících s někým či něčím třeba i ve vašem životě není čistě náhodná…

A tak vám chci připomenout tímto jen málo smyšleným příběhem myslivce a Červené Karkulky, abyste se i vy nezapomínali zastavovat a odpočívat ve dnech obvyklého předvánočního shonu… Vy už víte, jak to končívá…

S přáním klidných a odpočinkových vánoc a nulového předvánočního shonu,

Váš Erik myslivec Karkulka

2 komentářů “Pohádka o Červené Karkulce tak trochu jinak

  • Markéta

    16.12.2014 v 14:42 Odpovědět

    Ano, taktéž jsem bývala “pracovní Karkulkou” … a nyní mám 9 slepiček, jednoho kohouta a opravdu bio šťastná vejce :))) Bohu díky. Vám, Eriku, opět VELKÉ DĚKUJI a přeji vše dobré, nechť se Vám daří i nadále. S úctou a vděčností *Markéta

Napsat komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.

Citát dne

„Život je jako divadelní hra: nezáleží na tom, jak dlouhé představení bylo, ale jak dobře se zahrálo.“

— Seneca