Poustevník nebo rebel a dobrodruh?
Bylo nebylo, ale spíš bylo a nebylo to tak dávno, kdy jsem žil jako poustevník. Většinu času jsem trávil se svým počítačem a pak trochu se svou tehdejší přítelkyní a trochu se svým psem. A to bylo všechno. O jiné lidi jsem moc neměl zájem. Obtěžovali mě. Nebo spíš, abych skutečnou pravdu řekl, bál jsem se jich.
Ve skutečnosti to totiž bylo tak (ale to mi došlo až mnohem později), že jsem se bál jít mezi lidi. Bál jsem se jít se svou kůží na trh. Dát o sobě vědět. Být viditelný. Být známý. Být Erik Hutter a stát si za svým jménem. Za svým životem. Za svými činy.
Dlouhou dobu jsem se schovával za nálepku „jsem introvert“. Introverti to tak přece mají. Ti nepotřebují druhé lidi. Nemluví a neprojevují se. Je to normální. Když jsem ale začal pracovat na sobě a začal jsem s koučinkem a NLP a v mé hlavě se leccos začalo měnit, moje introverze postupně slábla a slábla. Ani dnes nemůžu říct, že bych byl Hvězda, která na veřejnosti nezavře pusu – jsem Lord, a tím myslím i zůstanu, ale nedělá už mi žádný problém chodit mezi lidi a odjet třeba i na kurz tantry.
Možná to všechno začalo někde v dětství, že pro mě bylo lepší se neprojevovat. Být neviditelný introvert. Schovávat se za všechno jiné, než za svoje jméno. A možná to znáte i vy. „Já jsem to neudělal.“ „Mě se to netýká.“ Dvě věty, které mi umožňovaly zbavit se viny, zodpovědnosti a taky bolesti plynoucí ze zranitelnosti. Jenomže tím mi taky utíkal můj vlastní život. Žil jsem neviditelný život poustevníka, který byl ve skutečnosti velmi, velmi nudný. Nezáživný. Život neživot.
Ale pak jsem měl celou tu dobu v sobě ještě jednoho Erika. Erika rebela. Erik rebel chodil za školu, protože někde uvnitř tušil, že to pravé vzdělání pro život tam nenajde. Erik rebel a dobrodruh se toulal po Brazílii, lovil holýma rukama krokodýly a přežil loupežné přepadení. A tenhle Erik rebel mě podržel, když se mi zdálo, že život je tak strašná nuda a taky hlavně nespravedlnost, že už ho vlastně ani nemá cenu žít. Erik rebel řekl: „Už jsi to zažil. Už jsi žil ten život, který chceš žít. Tak se jen odvaž ho žít znovu. Nebude to jednoduché. Možná to bude horší než přežít to loupežné přepadení. Určitě to bude horší, protože to bude trvat mnohem déle než pár minut. Možná to bude trvat několik let. Ale seber se a začni být já. Buď sám sebou. Erik Hutter dobrodruh. Erik Hutter, který si umí užívat život. Erik Hutter, který svým životem inspiruje druhé.“
Erik rebel měl pravdu. Trvalo to několik let a je to stále v procesu. Ale odvážil jsem se. Dnes existují moje webové stránky s mým jménem, které je mou osobní i obchodní značkou. Napsal jsem e-book a pracuji na dalších projektech. A za tím vším je můj osobní příběh o tom, co přivedlo kdysi většinu času nešťastného Erika poustevníka ke šťastnému Erikovi, který si užívá život naplno.
Mohl bych dál setrvávat v tom, že mě nikdo nezná. Mohl bych se dál schovávat ve strachu, že když to neudělám, tak se před druhými doslova „svléknu do naha“. Ale součástí toho, že žiju ten život, který chci a ve kterém jsem šťastný, jsou druzí lidé. Někteří jsou tam proto, že inspirují, motivují a podporují mě. A jiní jsou tam proto, abych je inspiroval, motivoval a podporoval já. Dneska už vidím naše vzájemné propojení a to, jak jsme jeden pro druhého důležití.
Takže už žádné schovávání se za: „Vzdávám se zodpovědnosti za svůj život a vzdávám se možnosti být užitečný pro druhé.“ Tohle já už nechci.
Za ta léta od Erika poustevníka k Erikovi dobrodruhovi jsem pochopil, že každý z nás je jedinečný a každý z nás má svou jedinečnou hodnotu pro svět. A každý z nás by měl být vidět pro druhé, protože ti druzí ho potřebují. Každý z nás je světlem pro někoho jiného. Takže – proč nenechat toto naše světlo zářit?