Pravidla: když je nemůžete změnit, ignorujte je!
Tohle heslo jsem si vypůjčil z kréda Petera Diamandise, futuristického podnikatele, který dosahuje věcí, o nichž druzí… hm… často ani nedokážou snít. Je to například zakladatel X Prize Foundation nebo Singularity University.
Na začátku roku si spousta lidí dává nejrůznější předsevzetí. Často rok co rok stejná, která stejně nikdy nesplní. Možná i za nimi jsou skrytá některá pravidla, jak si povíme dále v článku.
Pravidla jsou totiž velmi dvousečná zbraň lidského pokroku. Na jednu stranu je jistě super, že máme například pravidla silničního provozu a víme, kdo má kdy přednost v jízdě a tak. Nebo máme třeba pravidla fotbalu a víme, kdy gól platí a kdy to byla ruka.
Anebo máme pravidla zvaná zákony, ale tam už se dostáváme na docela kluzký led. Když se o tom budeme chvíli bavit, přijdeme na to, že spousta zákonů nám přijde nesmyslných a nejraději bychom je zrušili (jenže nemůžeme).
A možná si taky řeknete, že když někdo má tolik peněz a takový vliv jako Peter Diamandis, taky se mu ta pravidla líp ignorují než vám. Jenomže: jsem si jistý, že Peter Diamandis se dostal tam, kde je, právě proto, že on ta pravidla ignoroval vždycky, nikoliv obráceně.
Pokrokové mozky vždycky ignorovaly pravidla (a pravda, někdy za to byly i upáleny ;-). Ale díky těmto lidem a díky jejich obětem jsme dnes mnohem dál: svítíme si i v noci, pohybujeme se světem rychlými dopravními prostředky, lítáme vzduchem, lítáme do vesmíru (o to se právě snaží i Diamandis), máme super výkonné počítače a chytré mobily, komunikujeme na dálku přes celý svět ve zlomcích času, stavíme mrakodrapy, dobýváme nedostupná místa na planetě atd. atd.
Za všemi těmito objevy stojí lidé, kteří často ignorovali nějaká pravidla. Přinejmenším pravidlo svého mozku, že když něco nejde, tak to nejde. Prostě se nevzdali a hledali a šli dál a dál a zvedali se po svých pádech a zase šli… Nevzdali to, dokud sami sobě i světu nedokázali, že to jde.
Fuck the rules. To je heslo (nejen) vyznavačů disciplín zvaných parkour a free run, kteří se dokáží přenášet prostorem rychlým a ladným způsobem a přitom dokonale ovládat svoje tělo (mrkněte se třeba na tuhle stránku nebo si pusťte film Okrsek 13, kde hraje jeden z prvních opravdových parkouristů na světě).
Nemožné, říkáte si možná, aby někdo přeskočil z jedné střechy na druhou nebo dělal stojku vysoko na mostě nebo se vyšplhal bez jištění nahoru na panelák. Nemožné jak pro koho…
A ano, Diamandisovo heslo č. 20, to potvrzuje: Pokud si myslíte, že je to nemožné, je to nemožné… Pro vás.
Já věřím, že nic není nemožné a že na světě je víc pravidel, které bychom měli ignorovat, než je slepě poslouchat. A věřím, že čím víc bude takových lidí, kteří věří, že všechno je možné, a kteří zpochybňují dávná, ale často nefunkční pravidla našeho života, tím lepší a radostnější bude náš svět.
Pravidla jsou totiž i náboženství (takhle to tvrdí a vyžaduje tohle náboženství a tak já půjdu a udělám to, i když moje srdce mi říká něco jiného), zákony podnikání (opravdu budete mít chuť podnikat v zemi, ve které stát komplikuje každé vaše maličké podnikatelské upšouknutí?) nebo vzorce v našem mozku (nemám na to / já to nedám / jsem špatný / mám málo peněz / jsem na to moc starý / musím být hodná holčička/chlapeček…).
A tak říkám: Fuck the rules!
Zejména ty poslední zmiňované.
Hledejte ve svém životě pravidla, která vám neslouží. Která vás blokují v tom, abyste v životě zažívali štěstí a radost.
A rušte je.
Jak jsem zmínil: pravidlo nechodit na červenou je fajn, to si klidně ponechejte (i když na jiném konci světa, v Číně nebo na Bali ho taky často vesele ignorují – a taky žijí, a nehodovost je tam nižší než u nás).
Ale pravidla jako: rozdám se druhým / nic dobrého už mě v životě nečeká / všichni jsou na tom líp než já / nezvládnu to / musím už takhle žít až do smrti / poslouchat se musí / maminka má vždycky pravdu atd. atd. – ta prostě rovnou zahoďte.
A abyste je nahradili novými, funkčními, zaposlouchejte se do skutečného hlasu svého srdce.
Ono už vám řekne, jak jinak a kudy dál.
Diamandisovo heslo č. 17: Nejlepším způsobem, jak předvídat budoucnost, je si ji vytvořit!
Zkuste to i vy.
Každý den.
Po drobném krůčku.
Po malém pravidýlku.
Buďte trpěliví a vytrvalí.
A za rok, za dva, za tři si řekneme…
Věřím, že svět bude jiný a mnohem lepší…