Proč jednáme, jak nechceme?
Název mého dnešního článku jsem si tak trochu vypůjčil z knihy koučky Lucie Königové. V plné verzi název této podkapitolky zní „Proč jednáme, jak nechceme, ale vidíme to až zpětně?“ a Lucka v ní popisuje něco, co jsem se před několika lety naučil právě od ní.
Mohlo by se zdát, že kniha s názvem (Ne)Gramotný rodič bude pouze pro ty z vás, kteří máte doma svoje dítka, s nimiž máte někdy radosti a někdy starosti.
Rád bych vás vyvedl z omylu. Její autorka Lucie Königová je už dlouhá léta profesionální koučka a lektorka a tuto svou profesi v knize nezapře. Sama má děti dvě, ale dobře ví jedno: aby byl člověk svým dětem dobrým rodičem, musí být a žít v souladu sám se sebou. Každý musí mít věci vyřešené nejprve sám se sebou, aby to mohl mít pohodové se svými dětmi a také dalšími lidmi.
V našich životech se nám nemusí mnoho našich reakcí na určité podněty líbit. Například se rozčilujeme. Možná křičíme. Nebo se začneme hádat, zvyšovat hlas na partnera nebo na děti, anebo něco druhému vyčítat. Možná máme tendenci ze situací utíkat, prásknout dveřmi a zavřít se do svého světa… A pak toho často zpětně litujeme. Pak si někdy uvědomíme, že jsme to udělali znovu, ale nevíme vlastně pořádně proč.
Taky jsem to tak měl a nevěděl jsem, proč to či ono dělám. A musím přiznat, že někdy se mi to v některých situacích ještě stává – protože člověk se stále učí a roste, celý život, je to nikdy nekončící sebeobjevný a „sebeposuvný“ proces:-)
Koučink u Lucky mě kdysi přivedl ke konceptu emočních rovnic. Emoční rovnice jsou něco jako podvědomé vzorce, které dřímají v našem mozku a spouštějí se na určité podněty.
Tyto vzorce ale nejsou na první pohled dobře patrné. Většinou jsou velmi dobře maskované a byly dokonce doby v našem životě, kdy nám sloužily k dobrému – jak o tom často píše moje žena Sofie, například vzorce hodné a poslušné holčičky v dětství. Některé vzorce jsme si vytvořili na základě pokusů a omylů v tom, co nám fungovalo a naopak nefungovalo (a takto si je i nadále celý život vytváříme nebo potvrzujeme – nejsou vždy hotové jen v dětství a mládí!). Jiné vzorce jsme odpozorovali a převzali od svých rodičů nebo prarodičů (a ty bývají obzvlášť dobře skryté).
Tak jako tak, tyto vzorce vytvářejí jakousi interní síť a fungují jako náš vnitřní Velký bratr, který nás neustále hlídá a neustále nám říká, co máme dělat. A když o nich nevíme, jsme často namydlení a říkáme si: „Proč jsem se zase choval takhle, když jsem se už stokrát zařekl, že nebudu?“
Jenže ono to není až tak jednoduché. Převézt své podvědomé emoční zápisy je docela fuška. Je nutno je přepsat vzorci novými, které pro nás fungují lépe a díky nimž se nám pak v životě začnou odehrávat jen takové věci, které tam skutečně chceme mít.
Jak na to? I to popisuje Lucka ve své knize (Ne)Gramotný rodič – nabízí v ní jak základní sebekoučovací techniky, tak 7 principů sebepoznání, sebevýchovy a sebekoučinku. Dovolím si citovat bod 6 a bod 7:
6. Uvědomit si, co mi chybí. Co mi schází. Co v životě potřebuji. Konkrétně to specifikovat. Připustit, že je to v pořádku, když někde cítím nedostatek. Není to nevděčnost, ale vnímání vlastního potenciálu. Jedině tak ho mohu rozvinout a neblokovat v sobě.
7. Napsat si kroky, jaké začnu ke svému životnímu nasycení podnikat. Já sám, se svým partnerem, v práci, s dětmi apod. Konkrétní akční kroky.
Lucčina kniha mě nadchla, i když sám svoje děti ještě nemám. Je totiž zaměřená na rodiče a na jejich vlastní „sebevýchovu“, která je zcela zásadním předstupněm výchovy potomků.
A tak ji můžu všem doporučit.