Řídí vás strach, nebo radost?!
Představte si Pepíčka A a Pepíčka B. Jsou jim tak rok, dva, tři a potom třeba sedm a během těchto let s nimi jejich rodiče komunikují takto:
(S Pepíčkem A:) „Prosím tě, dávej pozor, ať nespadneš. No vždyť jsem ti to říkala, že spadneš, ty seš ale nemehlo! A podívej se, jak máš špinavé kalhoty. To se fakt maminka zlobí!“ A o něco později: „Zase trojka. To je hrůza. To už příště nechci vidět! Dostaneš zaracha. Budeš sedět doma, dokud se to nenaučíš!“
(A s Pepíčkem B:) „Vidíš, jak se ti krásně podařilo tam vylézt! To nevadí, že jsi spadnul, kalhoty vypereme, modřina se zahojí. Máma má radost, jaký jsi šikovný kluk!“ A o něco později: „Pro mě nejsou důležité tvoje známky! Pro mě je důležité, aby ses učil a dělal to, co tě doopravdy baví.“
Jak bude asi Pepíček A a Pepíček B později fungovat v životě?
Pepíček A způsobně dokončí střední školu a dokonce vystuduje i vysokou a najde si jisté místo na nějakém úřadě nebo ve velké firmě. Ožení se, má děti, s rodinou pravidelně jezdí na dovolenou do Chorvatska jako všichni v jeho okolí. Jeho život má jakýs takýs řád, ale rozhodně často postrádá vášeň, jiskru a pocit naplnění. Má často pocit, že i jeho osobní a partnerský život jaksi stagnuje…
Pepíček B nakonec střední školu ani nedokončí, protože mu dojde, že ho to nebaví a nic mu to nedává. V osmnácti se sbalí a odjede do Ameriky poznávat svět a vydělávat si úklidem hajzlíků, a když se vrátí, za vydělané peníze si založí firmu a začne podnikat. Některé projekty mu sice nevyjdou, ale to ho nijak neodradí od toho, aby zkoušel nové a nové věci. Ožení se později a dokonce si vezme rozvedenou s dítětem („no fakt nevím, to si nemohl najít nějakou slušnou holku?“ říká určitá část jeho rodiny), ale svou ženu podporuje v tom, aby i ona šla za tím, co ji baví. Brzy se jim narodí další dítě, firmy a projekty rostou, jezdí po světě – a užívají si život.
Jaký je rozdíl mezi Pepíčkem A a Pepíčkem B?
Pepíčka A řídí v životě strach a ten mu nastavuje limity. Nasazuje mu na oči brýle, které mu umožňují vidět jen určité barvy spektra reality (šedé a černé nebo černo-bílé) a podle toho jedná. Do mnoha věcí se bojí jít, protože mu kdysi řekli, že spadne a umaže se a to bude průser. Vzorec špinavých kalhot mezitím u něj ohromně narostl a začal ovlivňovat všechny oblasti jeho života.
Pepíčka B řídí zvědavost, touha po dobrodružství, vášeň a sebejistota, že i když spadne, tak prostě zase vstane a jde se dál. Kalhoty se vyperou a budou zase čisté, modřiny se zahojí a neúspěchy vystřídá úspěch. Jasně, i on někdy padá na držku a párkrát zkrachuje nebo prodělá velké peníze, ale nic z toho mu nevezme sebedůvěru jít zase dál a zkoušet něco jiného. Nemá limity. Ve svém životě si hraje, zkouší, objevuje, padá, tápe – ale pořád se ve svém životě královsky baví.
Může se Pepíček A stát Pepíčkem B?
Ve skutečnosti je to tak, že všichni jsme tak trochu Pepíčkem A a tak trochu Pepíčkem B. A naši rodiče, když nás varovali před nebezpečími na naší životní cestě (schod, louže, potřeba se fakt učit na tu maturitu atd.), to nemysleli zle. Dělali to z lásky, v dobré víře a chtěli nám pomoct.
Když ale vyrosteme a jsme dospělí a už jsme přebrali zodpovědnost za svůj život sami na sebe, je fajn, abychom v sobě objevili, kde jsou ty naše oblasti, v nichž naše fungování řídí strach – a zkusili s tím něco udělat, aby i v nich získala navrch radost. Budeme se pak dívat na realitu nikoli monochromaticky, ale uvidíme neskutečnou paletu barev a budeme vědět, že všechny si můžeme užívat…
A jeden dnes už reprezentant Pepíčka B, co taky v mnoha věcech býval Pepíčkem A, vás srdečně zdraví z pestrobarevné Číny a zve vás za podobnými životními dobrodružstvími. Ještě před několika lety jsem si nedokázal představit, že bych cvičil taiji a kung-fu a ještě za nimi jezdil přímo do Číny za Wudangskými mistry. Letos jsem tu už podruhé za poslední dva roky a od svého podnikání jsem si vzal dva měsíce dovolenou, protože jsem si ho nastavil tak, aby běželo dál samo i bez mé přítomnosti…
Byly doby, kdy bych nevěřil, že je to možné. Dnes, když tisíce kilometrů daleko přijdu příjemně unavený z odpolední lekce kung-fu, na dálku se přes internet podívám, jak přibývají objednávky, spokojení klienti a tedy i peníze na účtech, znovu si připomenu, že začít dělat naplno, co mě baví, bylo nejlepší rozhodnutí mého života.
A jaké to v Číně je a co jsem se tu zatím naučil? Mnoho věcí, ale ještě je postupně všechny zpracovávám (je to tu opravdu úplně jiná energie, jiná mentalita a země mnoha kontrastů), takže o těch vám napíšu zase někdy příště.
Pro potěšení vašeho oka přidávám pár obrázků nejen z Wudangských hor…
