Blog

Vzpomínky na Afriku (díl. 1)

Naše letošní dovolená sklízela snad nejkontroverznější ohlasy ze všech. „Afrika?“ klepali si všichni na čelo. „Tam je to nebezpečný, ne?“ říkali jedni. „Moskyti, malárie, žloutenka a kdovíco ještě. Máte očkování?“ strachovali se druzí. „Jedete do Keni? V Nairobi teď řádí cholera, prý i v hotelích!“ četli důkladně noviny třetí. „Tam je šílený vedro,“ připomínali zas ti první. „A v Mombase byl před 4 lety bombový útok!“ googlovali, když jsme si z toho nic nedělali.

Navzdory všem těmto dobře míněným pečovatelským radám jsme odletěli – a teď po návratu můžeme zkonstatovat, že to byla jedna z nejlepších našich dovolených. Čím nás Afrika tak nadchla?

1. Lidé. Je zajímavé, že ač jsou sebechudší, vždy je vidíte krásně oblečené. Ženy v pestrobarevných šatech nebo obtažených tričkách a sukních. Muži obvykle v dlouhých kalhotách a v košili, nezřídka čistě bílé. Jejich oblečení ostře kontrastuje s chudobou a ladem neladem jejich obydlí. To hlavní ale na nich je, jak přátelsky a s opravdovým zájmem k vám přistupují.

U resortu byli na pláži všudypřítomní takzvaní „beach boys“, plážoví prodejci afrických suvenýrů všeho druhu (a nejen suvenýrů :-). Vrhali se na nás jeden po druhém, ale s nepředstíraným zájmem se nejdřív ze všeho zajímali o nás, odkud jsme, jakým jazykem mluvíme, jak se jmenujeme, kolik máme dětí, jestli bychom neměli mít těch dětí víc, kdy pojedeme na safari, co budeme dělat v Keni, co nás zajímá a jestli jsme jim z Čech náhodou nedovezli ponožky nebo tužky, přičemž poslední dvě jmenované položky uměli i česky, s kvalitní výslovností… Samozřejmě, jejich záměrem bylo něco nám prodat, cokoli a za co nejvíc peněz, ale jejich upřímnému zájmu o naši osobu se dalo věřit. Žádná prodavačka v Albertu, co končí šichtu a ze všeho nejvíc se těší domů, a tak se na vás ani nepodívá, jen beze slova se znuděným až zamračeným výrazem markuje zboží.

S tímto zájmem a přátelskostí jsme se setkávali všude, ať to byli všichni lidé na všech úrovních v hotelu, řidiči na safari, naši průvodci na cestách, obchodníci v Mombase, Masajové ve své vesničce, jejich paní učitelka, co za nimi dojížděla z města, nebo paní z útulku pro opice. I při procházce mimo resorty, hlouběji do vnitrozemí, když jsme náhodou potkali náklaďák plný policie, zastavili u nás a jejich prvotní zájem nebyl „co tu děláte, co tu chcete“, ale naopak, zda nepotřebujeme pomoc, zda jsme se neztratili a dokonce nám z korby nabízeli sušenky. Ten pocit z komunikace a interakce s jakýmikoli místními lidmi se dá přirovnat k tomu, jako když se po letech potkáte s nejlepším kamarádem z dětství a okamžitě navážete tam, kde jste před lety skončili. Mezi těmito lidmi jste prostě snadno jako doma, ani nevíte jak.

2. Opice. Na příběh o přátelskosti a ochotě lidí můžeme navázat příběhem lidsko-opičím. Zjistili jsme (náhodou, když jsme hledali dostupné kešky v okolí), že asi kilometr od našeho hotelu je opičí útulek a záchranné centrum Colobus Conservation, který se dá navštívit. Vydali jsme se tam ale docela dost pozdě, takže jsme do něj nakonec dorazili půl hodiny po zavírací době. Srdnatě jsme džunglí stromů kráčeli k nějaké bráně nebo dveřím, co kdyby náhodou tam ještě někdo byl. A byl 🙂

Na cestě domů z centra jsme totiž potkali Mary, černošku původem od Viktoriina jezera, kterou kdysi oslovili ke spolupráci, protože měla vystudované jazyky, a odvezli si ji sem za prací přes půl Keni. Jak již bylo řečeno, lidé jsou přátelští a nápomocní, takže místo toho, aby kolem nás bez povšimnutí prošla, zastavila a zeptala se nás, co hledáme. Ačkoli byla na odchodu domů, s úsměvem se s námi vrátila zpátky a udělala nám sólovou exkurzi útulkem, kde jsme se dozvěděli o opicích mnoho zajímavého, co nám náš pobyt v Keni a interakci s opicemi velmi usnadnilo.

Víte třeba, proč se opice nemají krmit? My jsme jich měli přímo v resortu pěkných pár desítek a někteří turisté je krmili – ale opice se pak stávaly drzejšími a drzejšími. Mary nám vysvětlila, že v přírodě a mezi opicemi zvlášť, platí, že kdo žere, ten je silnější. Silnější si vždycky urve jídlo. Takže když dáte své jídlo opici, automaticky získá dojem, že je nad vámi, protože jídlo má přece ona a vy jste jí ho ještě sami dali, takže jí vyjadřujete její nadřazenost a svou podřízenost!

Doporučila nám taky nedívat se jim přímo do očí (vnímají to jako akt agrese a brání se protiútokem), v případě potřeby se jednoduše vyzbrojit holí (jakýmkoli delším klackem), kterou ovšem není obvykle třeba použít, stačí se o ni opírat, protože opice dobře chápou, co by se jim mohlo stát, a člověku s holí se pro jistotu instinktivně obloukem vyhnou.

Záchranné centrum vzniklo zejména z potřeby zachraňovat speciální druh opic, a sice v češtině guerézy angolské (anglicky Angolan colobus). Tyhle opičky jsou krásné a neškodné, nechodí nikomu na úrodu ovoce, jako jiné opice, a prý nejsou ani tak drzé, ale rozumu prý zrovna moc nepobraly, a protože chodí všude ve smečkách, když jedna vůdčí se rozhodne přejít silnici, ostatní ji bezhlavě následují, a tak skončí nezřídka pod koly aut celá rodina. V praxi ovšem dnes v centru zachraňují běžně i jiné druhy opic.

Problémy opicím obecně také způsobují elektrické dráty – protože když se jich opice chytí, dostanou ránu elektrickým proudem a buď zemřou nebo jsou vážně zraněny a popáleny elektřinou. Největším problémem pro ně jsou zkrátka lidé: konkrétně guerézy chytají kvůli jejich krásné dlouhé černobílé srsti (dělají se z nich tradiční africké pokrývky hlavy), opice obecně pronásledují farmáři (některé druhy opic jim chodí na úrodu) nebo hlídači v hotelových resortech, kteří po nich střílejí z praků (opice kradou neopatrným turistům, co najdou – zejména jídlo a pití, a neváhají si ani otevřít špatně zavřené okno do pokoje a vybrat vám z nezavřených kufrů všechny sladkosti, co jste si nechávali na safari).

Lidé v centru se tedy snaží vzdělávat veřejnost (s námi se jim to povedlo, tohle fakt už nezapomeneme), ale zároveň i budují žebříkové přechody nad silnicemi, aby opice nemusely chodit po zemi a končit pod koly aut, a na zemi pro změnu zpomalovací prahy, aby auta jezdila kolem zarostlých oblastí plných opic pomaleji. Snaží se také zajistit izolaci elektrického vedení. No a přímo v centru je útulek pro opičí sirotky menší a větší a veterina, což slouží velmi širokému okolí. Odrostlí sirotkové tam postupně tvoří nové rodiny a později jsou vypouštěni zpět do volné přírody.

3. Baobaby. Na tyhle stromy jsme se těšili už od prvního setkání s Malým princem – a opravdu nás nezklamaly, už proto, že jsme přímo v resortu měli údajně nejstarší a největší baobab na světě. Měl údajně 500 let a my sice na Tchaj-wanu potkali 2 500 let staré cypřiše, ale co do velikosti, i tyhle prastaré cypřiše tenhle baobab několikrát trumfnul. Ale možné je i to, že tento strom byl mnohem starší, jen si to místní už nepamatují, protože i když 500 let bylo nejvyšší číslo věku stromu, co keňané znají a ve srovnání s jinými taky 500 let starými zasazenými v době portugalské kolonizace, byl tento dvoj až třínásobný, takže klidně mohl mít násobně více i let.

Baobaby jsou pro místní obyvatele svým způsobem posvátné stromy, protože poskytují všestranný užitek. Jejich plody jsou jedlé. Dřevo dokáže zadržovat vodu. Ze semen se vyrábí olej. Listy a výhonky se jí jako zelenina. Odvar z kůry je používán k léčení. Z vláken oplodí plodů nebo z kůry se vyrábějí košíky, sítě, provazy nebo i látky atd. Zároveň je ale nemají důvod kácet, protože dřevo baobabu je uvnitř měkké (právě díky čemuž zadržuje dobře vodu), takže se nehodí na žádné stavební využití. Díky tomu mohou volně růst napříč staletími.

Ten náš baobab byl tak nádherný, že se nám chtělo na něj vyšplhat a zařídit si tam domov ve větvích 🙂 Akorát by se to asi nelíbilo sousedům opicím 🙂 Jeho kůra byla neuvěřitelně boulovatá a moudrá už jen na dotek 🙂 Moc nás bavilo k němu chodit a cítit jeho energii, byla prostě jedinečná, stará, prastará…

(Pokračování afrického cestopisu zase příště! Dozvíte se víc o safari, o zelených pahorcích afrických a koupání ve vodopádu, o zážitcích s netopýry v centru Mombasy v pravé poledne nebo o tom, proč v Africe vládne přístup hakuna matata a jak se jím můžeme inspirovat!)