Vzpomínky na Afriku (díl. 3) – Afrika po Africe
Návštěva Afriky nám přinesla spoustu inspirace a spoustu podnětů (mrkněte se na I. díl tohoto miniseriálu a také na díl II.) – a jedním z nich bylo zpomalení… Po africku (svahilsky) „pole, pole“ neboli česky „pomalu, pomalu“.
Ptali jsme se ovšem: Je možné zpomalit i v našich zeměpisných šířkách? Při tom všem, co nám náš moderní civilizovaný svět nabízí za podněty hmotné i nehmotné? Při tom všem, jaké závazky na sebe bereme a jaké nároky na sebe klademe a chceme jich dostát? Při tom všem, co „musíme“ a „měli bychom“?
V jednom byznysovém časopise jsem nedávno četl, jak vypadá takový běžný pracovní den jednoho poměrně úspěšného středně velkého českého podnikatele:
„Budíček 5.30, 6.30 projet maily, 7.30 odchod, 8.00 start ve firmě a pak až do 22.00 nekončící řetězec řešení všech možných věcí spojených s firmou. 24.00 spánek. A tak tři roky dokola. Jeden týden v létě dovolená…“
Řadu lidí ale po přečtení tohoto odstavce napadne: „A co jeho žena, děti, rodina? A co rovnováha dalších věcí v jeho životě? Jak dlouho mu bude trvat, než vyhoří, zkolabuje, dostane infarkt? To snad nemyslí vážně, že dávají takového člověka za vzor.“
V dnešní rychlé době na tom něco možná bude a zejména pro muže je svým způsobem podobný zápřah standardem, ale je to opravdu to nejlepší? Jeho příběh by mě možná inspiroval před lety, ale dnes jsem v něm viděl řadu varovných znamení, která mohou přinést sice byznysové úspěchy a peníze rychleji, ale za jakou cenu? Odstrašující případ workoholismu, který si dříve nebo později (a spíš dříve) vybere svou daň.
Jenomže to jsme my, naše (nejen) česká mentalita. Od jedné Češky, která dlouhodobě žije v cizině a zcestovala celý svět, jsem kdysi slyšel vyjádření: „Češi mají pocit, že pokud nejsou busy, unavení a přetížení, nejsou dobří lidé. Proto mají špatné svědomí, když relaxují. Takže to nedělají. Kdyby je někdo viděl, co si pomyslí? Raději umře ve 40 na infarkt z přetížení, než aby rodičům a společnosti řekl, že tohle přece není život! Nedokáže říct, že chce žít, užívat si, relaxovat a pracovat jen tolik, kolik dává smysl. Ne být otrokem mylné představy rodičů. Obvyklé heslo našich rodičů: Žijeme, abychom mohli pracovat! Kdo nepracuje od rána do večera, je povaleč a budiž k ničemu! Není přínosem společnosti a bude zatracen!“ Něco na tom bude…
Tenhle dokonalý stále vytížený neustále pracující dobrý člověk, který se neustále obětuje pro ostatní a běží neúnavně za dalšími a dalšími výsledky bez chvilky odpočinku, často přehlíží, že on sám i lidé v jeho firmě i okolí potřebují ke spokojenému životu také něco jiného. Víc odpočívat a méně krve a potu. A že právě potom, když „pole pole“ rozumně zpomalí, začnou paradoxně dosahovat mnohem lepších výsledků – a on také. Věci najednou začnou jít rychleji, budou se více dít samy, objeví se zajímavé synchronicity a příležitosti…
Finální výsledek naší činnosti totiž není vždycky dán jen tím, kolik energie, času, krve a potu dané věci obětujeme. Vesmír mnohem častěji slyší na to, zda danou věc děláme rádi, smysluplně, v klidu a pohodě a s láskou k tomu, co má vzniknout, a k lidem, kterým daná věc bude sloužit. Energie čísel, tlaku nebo chladného kalkulu v mnoha případech nefunguje, nebo funguje jen dočasně a krátkodobě. Jasně, někdy je nárazově vyšší zápřah ku prospěchu věci, stejně jako je důležité vyhodnocování čísel a faktů, ale všeho s mírou.
Afrika nám zkrátka připomněla více než zřetelně, že aby byl člověk šťastný a spokojený, stačí mu mnohem míň vlastnit, než si my na „západě“ obvykle myslíme, ale rozhodně potřebuje občas zpomalit, aby si dokázal to všechno, co mu život přináší a nabízí, vůbec užít.
Rychlost je to, co nám často brání si život užívat. Nechť je tedy „pole, pole“ alespoň občas i vaším heslem, které vám přinese do života to, co jste v něm vždycky chtěli mít… Radost, lásku, spokojenost, pocity štěstí, spojení se sebou samým, úsměvy vašich dětí, ranní láskyplnou kávu s vaším partnerem, víc peněz na kontě i splněná přání… Pole, pole…